Na úvod bychom si asi měli vyjasnit pojmy a to, že je značný rozdíl mezi slovy bidet a bidon. Obě sice pocházejí z francouzštiny, ale jen jedno má smysl pro náš sport na dvou kolech, protože popisuje artefakt, co eliminuje nutnost zastávek a tedy nás na kole zrychluje. Bidon do cyklistiky vstoupil po první světové válce a bez něj už to dnes ani nejde.
Roky (to než zasáhla ekologicky uvědomělá cyklistická federace UCI) to byla běžná scéna: profík se napil a pak bezcílně odhodil svoji nádobu kamsi mimo silnici, kde se o ni málem poprali diváci. Tou nádobou je bidon, jednoduchá plastová lahev, která se roky vyvíjela pro specifické potřeby cyklistů.
Skleněné láhve v koženém vaku
Tekutiny jsou pro cyklisty stejně důležité jako vzduch nahuštěný v jejich galuskách, takže v počátcích cyklistických dějin bývalo zvykem, že peloton zastavil u lokální hospody, závodníci se nahrnuli dovnitř jako velká voda a vypili vše v dosahu. Teprve časem začali své drinky vozit s sebou. Pionýři na Tour de France vozili k řídítkům připevněné kožené vaky, do kterých umisťovali skleněné lahve.
Až po prvním světovém konfliktu se objevily první opravdové bidony. Bidon (v původní podobě „bida“) je slovo pocházející ze staroseverštiny, prapůvodu severských jazyků, a značí nádobu nebo plavidlo. V dnešní francouzštině znamená kanystr, bandasku, konev.
První bidony byly vyráběny z hliníku u anglické firmy Coloral a uzavírala je korková zátka. Byly zhruba stejné velikosti a tvaru jako moderní bidony a Belgičan Firmin Lambot byl prvním, kdo je připevnil k řídítkům. Dva se vozily vedle sebe umístěné v košících, jenomže dvě lahve na řídítkách není to nejaerodynamičtější řešení a pokud byly navíc plné, měnily zásadně, logicky negativně ovládání kola. A tak se jeden z největších cyklistických inovátorů zamyslel.
René Vietto je jedním z nejslavnějších závodníků Tour de France, kterou ale nikdy nevyhrál. Jeho odkaz tak vězí v tom, že bidon přemístil na spodní rámovou rouru. Tedy do míst, kde dnes většina z nás nahmatá svůj půllitr nápoje. Novou pozici se snížilo těžiště kola a tím taky jeho ovládání.
Hliník ustoupil plastu
Poprvé to Vietto zkusil během Tour de France 1939 a voilà – ve druhé polovině 50. let minulého století byla všechna kola vybavena tak, jak to vymyslel právě on. Jezdci pak začali používat plastové bidony, které byly výrazně lehčí a funkčnější, protože je šlo zmáčknout a tak tekutinu snáz vytlačit ven. Hliník musel postupně v profesionální cyklistice ustoupit plastu.
Jak v 60. letech začal růst význam správné hydratace, přibyl na sedlovou trubku druhý bidon. A v roce 1986, kdy se Coca-Cola stala namísto francouzského Perrieru oficiálním dodavatelem nápojů Tour de France, se její rudé bidony staly symbolem cyklistické globalizace. Od té doby si týmy na své lahve tisknou loga svá nebo dodavatelů svých energetických drinků.
Stejně jako podoba, tak i obsah bidonů se během let měnil. Zatímco v raných dobách Tour de France jezdci preferovali v bidonech alkohol, primárně víno, aby neriskovali infekci při pití z fontán na náměstích nebo pramenů u cest, dnes už je přesně spočítán přesný poměr iontů pro co nejoptimálnější výdej energie. Takže zapomeňte na Coppiho pověstnou bombu sestávající z 20 žloutků a cukru, kterou usrkával cestou.
Na Tour de France sto bidonů denně
Podle legendy slavný Jacques Anquetil vždy, když přišel kopec, svůj bidon přesouval do zadní kapsy svého trikotu, aby jeho kolo bylo lehčí. Dobové fotografie sice ukazují opak, ale příběh je to – jakkoliv v rozporu s fyzikou – líbivý a úsměvný. Další historkou je, že Jean „kožená hlava“ Robic, drobounký, jen 161 centimetrů vzrostlý cyklista a vítěz Tour de France 1947, si své bidony jednou naplnil deseti kily olova, aby při sjezdu z dvoutisícového Tourmaletu byl těžší. Na konci kopce ale neudržel rovnováhu a tvrdě dopadl, takže za pár dnů byl nucen ze závodu odstoupit.
V roce 2011 UCI vydala předpisy ohledně velikosti, tvaru a umístění bidonů, protože se z nich začínal stávat prostředek pro zdokonalení aerodynamiky, a pomalu se zapomínalo na to, k čemu byl stvořen primárně – k tomu, aby se z něj pilo.
Plastové bidony jsou levné na výrobu, snadno se čistí a snadno používají. A s vědomím, že většina jich skončí mezi fanoušky, tak i jejich „likvidace“ je poměrně garantovaná. Tedy spíš byla, protože dlouholetá tradice skončila s befelem UCI, který cyklistické znečišťování zakázal.
Dnes je totiž profesionální tým schopen takových bidonů za jeden horký den spotřebovat klidně sto. Takže když se v létě na Tour de France sejde 22 týmů a závodí se 21 dnů (jen teoreticky, protože při dvou letošních časovkách bude spotřeba logicky nižší), dojdeme k cifře 46 200!
