Páté olympijské hry absolvuje v Tokiu Eva Vrabcová-Nývltová. Třikrát v minulosti startovala na zimních bitvách pod pěti kruhy coby běžkyně na lyžích, ovšem před olympijským dostaveníčkem v Riu 2016 přestoupila k atletice a v Brazílii startovala v maratonu. Stejná disciplína ji čeká i nyní v Tokiu, byť v dubnu 2020 přivedla na svět dceru Adélku, a tak měla na splnění nominačních podmínek minimum času. V rámci přípravy pětatřicetiletá olympionička pravidelně usedá i na kolo, které se pro ni stalo součástí života, jak vypravuje pro We Love Cycling.
Jak často máte zařazené kolo v tréninkovém plánu?
Dvakrát týdně. Většinou mám hodinu a čtvrt na vyšlapání. Nejvíce toho najezdím na trenažéru, v němž mám upnuté třicet let staré přestavěné kolo, které patří mému manželovi a trenérovi Martinu Vrabcovi. Doma mi to vyhovuje, šlapu a přitom jsem s roční dcerou Adélkou. Navíc mám ale půjčenou karbonovou silničku od jedné české značky a moc mě baví. V Čechách se na ní jezdit trochu bojím, ale pravidelně na ni sedám v italském Livignu, což je naše oblíbené místo pro trénink.
Cyklistika pro vás tedy není jen nutným zlem v rámci přípravy?
Určitně ne. Vyjela jsem slavný průsmyk Stelvio, průsmyky nad Livignem. Kolo mám ráda. A mám s ním spojeny minimálně dva výjimečné příběhy.
Povídejte…
Když jsem ještě závodila v běžeckém lyžování, jezdili jsme na většinu letních soustředění na kole. Jednou jsme jeli dva dny na horských kolech na Zadov na Šumavě. Byla jsem na kole slabá a strašně mě bolel zadek, kalhoty nefungovaly, navíc jsem jela jen ve skupině mezi kluky. Když jsme dojeli do Strakonic, bylo velké teplo, došla mi voda a peněženku jsem si odložila do auta, které mezitím odjelo. Další vesnici za Strakonicemi jsem „rupla“, myslela jsem, že už neušlapu ani kilometr. Měla jsem jen gel, který mi zalepil pusu, což bylo ještě horší. V dálce jsem viděla benzinku, silou vůle jsem tam došlapala. Zbývalo mi ještě vyšlapat pět šest kilometrů, které jsem jela skoro hodinu. Poslední dva tisíce metrů jsem jela rychlostí pět kilometrů v hodině. Na Chatě Mládí jsem lehla do spacáku bez večeře, s teplotou. A druhý den ráno mě vzbudili a musela jsem na trénink. To jsem si sáhla na dno.
A druhý příběh?
To jsme jeli na kolech do Jeseníků. Někde kolem Uničova, dvacet kilometrů před cílem, jsme zastavili na červenou, opravovali tam po povodních břehy. Zezadu přijeli dvě kamarádky, které si předávaly pití a neviděly, že stojíme. Neuměly se tak rychle vycvaknout z nášlapů, vrazily do mě a já padala ze srázu a jen slyšela: „Evoooo, stůůůůj!“ Vylezla jsem z příkopu pobitá, ale stejně jsem to chtěla dojet, jenže přední kolo bylo do čtverce. Byla to taková moje osobní prohra…
To byly kritické chvíle na kole. Kdy přicházejí při maratonu?
Říká se, že třicátý kilometr je rozhodující. Pro mě byl na květnovém Pražském maratonu nejhorší patnáctý. V tu chvíli jsem si říkala, že jestli vydržím, bude to zázrak. A pak jsem trpěla šest kilometrů do cíle. Postihla mě velká krize. Říkala jsem si, že mám čisté svědomí, protože jsem se o limit na olympiádu alespoň pokusila. Už mi běželo hlavou: Ok, spadla jsi, ale minimálně chvilku jsi letěla. Ale nakonec jsem limit dala a Tokio vybojovala.
Jde spojit mateřství s plným tréninkem profesionální sportovkyně?
Daří se mi to díky rodině. Hodně hlídá manžel, babička přijede z Trutnova vždy, když potřebuji. V Hradci Králové, kde bydlíme, mám tetu, která také ráda pohlídá. Všichni mi jdou na ruku a Martin mě může na delší tréninky doprovázet, což byla před závodem obrovská psychická podpora. Zároveň viděl, jak se mi běží a už si to mohl skládat do tréninku. Mívám ale výčitky svědomí, že jsem s Adélkou málo. Před Pražským maratonem dostala rýmu a já si vyčítala, že se o ni nestarám naplno. Manžel zasáhl, řekl: Uklidni se, já to zvládnu. Těch maratonských návratů po dítěti ale znám více, maraton se totiž dá běhat i po čtyřicítce.
Tokio se kvůli pandemii koronaviru o rok odkládalo, navíc bude zcela bez diváků. Zažila jste jiné olympiády. Jak vnímáte tu nadcházející?
Bude to smutné. Budeme izolovaní, v aplikaci si vybereme menu, které nám přinesou na pokoj. U trati nebudou diváci, což mi bude velmi chybět, ženou mě dopředu. Zážitkem bylo jít do velké jídelny, kde se všichni potkali u jídla a tři čtyři hodiny se povídalo. A pak třeba přišel Usain Bolt a sedl si vedle.
Umíte si přestavit, že se jednou bude sportu závodně věnovat i Adélka?
Jsem na ni zvědavá, ale málo platné – jsme sportovní rodina, kde se vše točí kolem sportu. Můj tatínek také závodil na běžkách, má několik medailí z Jizerské 50, mamce šly všechny sporty. A Adélka je moc šikovná – nedávno spadla a rozsekla si hlavu, během minuty se zase smála. Jindy mě viděla, jak zvedám činky, tak teď chodí a zvedá je.
Bude vás roční dcerka provázet i na cyklistických vyjížďkách?
Koupili jsme si vozík za kolo a můžeme vyrážet na výlety. V okolí Hradce Králové, kde bydlíme, jsou pěkné cyklostezky, je možné navštívit i lesní zoo. Bude to pěkná kombinace mého mateřství a lehkého sportu. S vozíkem budu samozřejmě jezdit na horském kole, ale výlet s Adélkou nebude trénink, jen takový cyklistický bonus.
Kdo je Eva Vrabcová Nývltová
Pochází ze sportovní rodiny, její tatínek Karel Nývlt závodil na běžkách. Tento sport začala jako dítě trénovat i ona a šestkrát startovala na mistrovství světa v klasickém lyžování (poprvé již v devatenácti letech) a třikrát na zimní olympiádě. V Soči 2014 skončila pátá. Jako atletka se zúčastnila letních olympijských her 2016, kde běžela maraton. V dubnu 2018 se stala českou rekordmankou v půlmaratonu. Největšího úspěchu dosáhla na mistrovství Evropy 2018, kde získala bronzovou medaili v maratonu v novém českém rekordu.
