Miluje hory. K tomu propadla cyklistice a skialpovému lyžování. V případě kola by se láska k horským štítům mohla zdát jako neslučitelná. Ale jednapadesátiletá moderátorka Alena Zárybnická přesto téměř každou volnou chvilku tráví pohybem. Během letních měsíců v sedle biku. A vyráží i mimo české teritorium. Však tak vydala knihu Alpami na kole.
Vydala jste publikaci Alpami na kole. Co bylo motivací k jejímu sepsání?
Že i člověk jako já může v horách na kole zažívat neuvěřitelnou euforii. I ve známých horských střediscích jsou trasy, na nichž během dne nepotkáte nikoho. Navzdory boomu cyklistiky – biků i elektrokol – se najdou místa, která si užijete sami a v klidu. Ať už jsou to věhlasná „zimoviska“, která mají své utajené perličky nebo lokality méně známé, bikery objevované postupně. A co hlavně – všechno se to i bez náročného tréninku zvládnout dá. Jen je třeba vyrazit třeba o chvilku dřív a nechat si víc času, aby se člověk nemusel tak štvát.
Co všechno kniha obsahuje?
Jedná se o cesty za posledních dvanáct let. Proč jsem to všechno dala do kupy? Chtěla jsem říct, že se kola v Alpách není třeba bát. Všude se najdou trasy i pro nás věkem zralé, a ne zcela sportovní typy. Ale co je pro čtenáře důležité, aspoň si myslím, každou trasu si můžete pomocí QR-kódu nahrát do navigace či chytrého telefonu. A to zásadně usnadní orientaci na cestě. Zabloudíte-li, navede vás mobil či navigace na správnou cestu, chcete-li si trasu důkladně studovat předem, můžete si ji v mapových aplikacích prohlížet a třeba i doladit podle svého. Zkrátka stačí jen pár kliknutí a svého navigátora a průvodce si povezete s sebou.
Daří se skloubit cyklistiku s pracovním vytížením a psaním knih?
Když jsem knihu dokončovala, vládla za okny parádní zima, hory byly prázdné a já občas upřímně litovala, že nemám čas vyběhnout ven na skialp. Když se řešila výsledná podoba, grafika, QR-kódy a další detaily, bylo to venku na lyže i na kolo – tedy ještě víc lákadel najednou. Zkoušela jsem střídat v kratších intervalech pohyb a práci – to se moc neosvědčilo. K tomu moje milované počasí v televizi, rozhlas… Moc jsem toho nenaspala. Ale zase člověk nemá čas přemýšlet o hloupostech. A zbytečně řešit to, co se stejně vyřeší samo…
Hlídáte jako meteoroložka nějakou teplotní hranici, kdy už na kolo nesednete?
Spíš se bojím vedra. Ale třeba ve Slovinsku jsem sama sebe překvapila, co vlastně ještě snesu – jen je třeba prostě jet a nezastavovat. Vliv větru a rychlost jízdy na pocitovou teplotu je empiricky prověřený fakt, nikoliv jen suchý fyzikální vzoreček. A se zimou se dá pracovat! Návleky na boty vyhodím z batohu jen na pár měsíců, péřovku nechávám většinou i přes léto. Přeci jen na každých 100 výškových metrů je to půl až stupeň v teplotě dolů, takže proč se třást zimou cestou z kopce, když těch pár deka peří batoh uveze.
Máte radši horské kolo nebo silniční?
Určitě horáka. Vratké a smekavé silničky – to není nic pro mě. Potřebuji stabilitu. Až si říkám, jestli pomalu nezraji ke tříkolce! A tady u nás v Krkonoších, v kraji kopcovitém a šotolinovém, se můžu aspoň vymlouvat, že tu nejsou vhodné trasy. I když třeba tradiční Špindlerovka – to je zdejší silničářská klasika. Ale když se chcete vrátit dolů jinudy? To už chce horské kolo.
Bydlíte ve Špindlerově Mlýně, kam v blízkosti domova ráda jezdíte na kole?
Záleží na ročním období. Během časného jara je tady u nás ve Špindlu profrézovaná jen právě ta cesta do Slezského sedla na Špindlerovku. Postupně se dá jezdit po níže položených traverzových cestách, které vedou k chatám. A jako poslední bývá průjezdný třeba Labský důl nebo údolí Bílého Labe. Letos se tam nedalo bez sněhu v tretrách projet ani v polovině května. Právě tady po okolí Špindlu to mám nejraději – je to prostě nejblíž a můžu vyrazit čistě podle toho, kolik mám času. Rovinek si tady moc neužijeme – a to jsme vlastně taky součást „Polabí“. Ale samozřejmě, stačí sjet dolů do Vrchlabí a nabízí se spousta cest – výšlapy jsou tam ale daleko kratší. Je otázkou vkusu, jestli se někdo raději „houpe“ po 50 až 100metrových kopečcích nebo si spíš dá jeden dlouhý výjezd a sjezd. Obojí je možné.
Které další cyklistické regiony máte ráda?
Nemám ráda kopce, přitom žiji v Krkonoších a miluju Alpy. Takže trošku schizofrenie! Zkouším najít panoramata za málo úsilí. A že jsou! Třeba nad Livignem. Z Arnogy k jezerům Cancano a San Giacomo di Fraele. Je to 45 kilometrů s převýšením něco přes 350 metrů a výhledy nejen na Bormio a okolní třítisícovky, ale třeba i na Ortler a Cevedale. Kousek je to na Stelvio – kdyby se někdo nudil. Ale obecně, Jižní Tyrolsko, Tyrolsko, Švýcarsko…. Není v Alpách místo, kam bych nechtěla jet! Jen na to mít čas, teda aspoň trochu víc času.
Kolik kilometrů vlastně ročně najezdíte?
Vůbec netuším! Nevedu si žádný přehled. Tady v kopcích bychom to měli brát spíš na výškové metry, ne? Pravda, občas na mě nějaká statistika vypadne z hodinek či na Stravě. Ale nijak se s tím ani nestresuji ani nemotivuji. Ve všech těchto údajích mi chybí to pro mě nejdůležitější… Jakýsi koeficient radosti. Zohledňoval by panoramata, spolujezdce, občerstvení, vůli vyjet, i když se člověku nechce…. Všemožné aplikace se mě sice po zaznamenání trasy na nějaký pocit ptají, ale ten vyjadřuje, jak se cítím po tréninku a hlídá, abychom se nepřetrénovali a nedošlo k celkovému vyčerpání. Jenže já si pod pojmem „pocit“ představuji úplně něco jiného. Nejsem sportovec!
Vybaví se vám, kdy jste s cyklistikou začala?
Tatínek se pokoušel naučit mě jezdit na kole hned, jak to šlo, jako malou holku. Pamatujete si, jak se k zadnímu kolu přidělávala taková ta pomocná kolečka? Ani nevím, jak se jim vlastně říkalo. Postupně se dala zvedat, stávala se menší oporou, až jednou nebylo potřeba je používat. Na tenhle moment si pamatuji naprosto jasně.
Vzpomínáte ráda na nějaké kolo?
Jako první mě napadlo kolo, na které vzpomínám nerada. Přestože bylo vysněné a dlouho jsem na něj čekala: stříbrná skládačka Eska. Dlouho jsem si ho přála! Pak jsem si jednou špatně zaklapla ten skládací mechanismus, najela na obrubník a dala si na budku… Od té doby jsem si ten mechanismus dost hlídala. Opravdu ráda vzpomínám na první pořádné kolo – na první celopéro! To byl posun – z trabanta do meďáku!
Alena Zárybnická
Pochází z Prahy, ale láska k horám ji přiměla žít v Krkonoších. Vystudovala Katedru fyziky atmosféry Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy v Praze a od roku 1996 pracuje v České televizi jako meteoroložka, moderátorka a dramaturgyně. Od roku 2015 moderuje v Českém rozhlase pořad Zálety Aleny Zárybnické. Podílela se také na natáčení seriálu Na skialpech přes hory.
