Bál se smrti! Lékaři bojovali o jeho život. U postele měl kněze, který se za něj modlil. Ač není věřící, byl rád za jeho přítomnost. Fabio Jakobsen, nizozemský cyklista, se děsil nejhoršího. Nikdo by si před osmi měsíci nepomyslel, že ještě někdy bude jezdit na kole. Tenhle borec se přesto postavil osudu a vrátil se do světa profesionálního pelotonu!
Jakobsen utrpěl minulý rok 5. srpna v úvodní etapě závodu Kolem Polska ve spurtu hrozivý pád. V souboji o prvenství jej natlačil krajan Dylan Groenewegen těsně před cílovou páskou k bariéře. Jakobsen ji v plné rychlosti přeletěl a narazil do fotografa.
Střih o pár dní později. Nemocnice v Sosnovci a probuzení. Teprve, když začal vnímat, dozvěděl se, co se vlastně stalo. Hned po nehodě musel být na místě oživován, následně podstoupil pětihodinovou operaci mozku. Utrpěl mnohačetná poranění hlavy, odřeniny v obličeji, přišel skoro o všechny zuby. „Modlete se za Fabia,“ vyzval všechny jeho tým Deceuninck-Quick Step.
Všude samá krev
Byl skutečně v ohrožení života. Naštěstí přežil. Byl to běh na dlouhou trať. Musel na další operační zákroky, hlavně obličeje, aby jeho tvář vrátili lékaři aspoň trochu do normálu.
„Kdy jsem se poprvé probral, nevěděl jsem, kde jsem, a co se stalo. Nemohl jsem mluvit, v krku jsem měl trubici. Doktoři stáli u mé postele. Řekli, že jsem po operaci a ptali se, jestli mohu hýbat rukou. To naštěstí trochu šlo. Oznámili mi, že jsem tu etapu i přes těžký pád vyhrál a zeptali se, jestli chci vědět, co se stalo. Když jsem řekl, že ano, jeden z nich mi ukázal pár fotek,“ vzpomíná Jakobsen. „Všude samá krev, vypadalo to jako po nějaké bouračce…“
Z dojezdu etapy si pamatoval, jak jel na posledním kilometru za svými kolegy, kteří mu měli rozjet sprint. Pak už nic.
Jeho přítelkyně Delore sledovala závod v televizi doma v Nizozemsku. Když viděla tu hrůzu, na nic nečekala, a vyrazila do Polska. „Volal mi týmový doktor a já se jen modlila, aby mi neřekl tu nejhorší zprávu,“ prozradila později.
Do Polska se tehdy letecky přepravila i Jakobsenova maminka a sestra. „Když nás k němu poprvé pustili, skoro jsem ho nemohla poznat. Byl zafačovaný, měl oholenou hlavu, všude odřeniny, žádné zuby. Ale žil,“ vykládala Delore.
Myslel si, že umírá! U lůžka měl kněze
„Já si ale několikrát myslel, že umírám. V krku jsem měl trubici, nemohl jsem pořádně dýchat a ničím hýbat. Bylo to hlavně kvůli lékům na utišení bolesti, které mě vždycky otupily. Ale možná stokrát jsem si řekl: umírám. Ležel jsem tam jako zombie. Měl jsem panický strach ze smrti a snažil jsem se dýchat. Bylo to šílené. Abych se uklidnil, dostával jsem více léků a vždycky mě to unášelo někam pryč. Každý den na jednotce intenzivní péče byl utrpením. Radši bych jel třikrát za sebou bez přestávky Vueltu,“ řekl o pár měsíců později v jednom z rozhovorů Jakobsen.
„Uvědomoval jsem si, jak je to vážné. Vnímal jsem, co se děje kolem mě. Ležel tam se mnou pacient a najednou jsem slyšel poplach. A za chvíli přijel takovým ten hliníkový vozík, na němž se vozí mrtví. Věděl jsem, že tu lidé umírají. Dvakrát za mnou dokonce přišel kněz, který se za mě modlil,“ prozradil nizozemský cyklista.
„Zeptali se, jestli může sedět u mé postele. Nejsem věřící, ale přikývl jsem. Udělal bych to samé, i kdyby to byl muslim nebo budhista. Byl jsem zoufalý, chtěl jsem jen zůstat naživu,“ vysvětlil čtyřiadvacetiletý závodník.
Groenewegen dostal devět měsíců stop
Jaké byly kompletní následky hrozivého pádu? „Pohmoždění mozku, prasklá lebka, zlomený nos, roztrhané patro, část horní i dolní čelisti najednou nebyla. Deset zubů pryč, zlomený palec, řezné rány, pohmoždění ramen, plic, silně pohmožděné hýždě, poškození hlasivek. Mluvit jsem vlastně začal, až když mě převezli do Nizozemska,“ vzpomínal Jakobsen.
Potřeboval rekonstrukční chirurgický zákrok s použitím kosti z jeho pánevního hřebenu k obnově horní a dolní čelisti. Při další operaci došlo k zavedení implantátů do čelisti.
Čekala ho dlouhá cesta k návratu, řada dalších chirurgických zákroků v obličeji, desítky hodin na operačním sále, ale zvládl to. „Když jsem poprvé sedl na kolo, byl to neskutečný pocit. Tajně jsem doufal, že bych mohl být zpátky v březnu, ale reálně jsem viděl tak srpen. Říkal jsem si: po roce od té nehody bys mohl závodit,“ prozradil.
Groenewegen vyvázl z karambolu se zlomenou klíční kostí, v listopadu dostal od Mezinárodní cyklistické unie devítiměsíční distanc. Co si o jeho počínání myslí dnes Jakobsen? „Pořád jsem přesvědčen, že tam šel nesmyslně. Musel mě vidět. Je pro mě stále těžké pochopit, proč to udělal…“
Komunikovali spolu? „Napsal mi zprávu, jak se mám a odpověděl jsem. Chtěl se setkat, ale ještě na to úplně nejsem připraven,“ řekl na konci roku. Je dost pravděpodobné, že už nějaký další kontakt proběhl.
Velký comeback
Den D přišel letos 11. dubna. Jakobsen se v dresu belgické stáje postavil na start závodu Kolem Turecka. Samozřejmě, že ještě nebyl schopen bojovat o vítězství, ale dokázal pomoci Marku Cavendishovi ke čtyřem etapovým triumfům. „Bylo to hodně emotivní, ale cítil jsem se na tom kolem jak nováček,“ přiznal.
„Je to neskutečně pozitivní člověk a teď můžu říct, že je pro mě inspirací. Nejen kvůli tomu návratu, ale i proto, jak se ke všem chová. Nemyslím jen závodníky, ale i všechny členy realizačního týmu a další lidi kolem. Moc hodný kluk. Jednou to bude superstar,“ napsal Cavendish na instagram.
Jakobsen věří, že s přibývajícími závody půjde jeho forma nahoru. „I v té nemocnici jsem začal věřit, že každý další den bude lepší. Tak doufám, že to tak půjde i na kole a jednou zase zvednu ruce nad hlavu jako vítěz…“
Na světě asi není člověk, který by mu to nepřál.
