Sportování s rouškou kvůli pandemii koronaviru v uzavřených prostorech je obrovské téma. Majitelé posiloven, spinningových center i dalších sportovních zařízení se čílí. Je vůbec možné sportovat se zakrytými dýchacími cestami? Centrum sportovní medicíny v Praze uskutečnilo test s českými reprezentanty, kteří jsou součástí olympijského týmu. Speciální studie proběhla i v pražské nemocnici v Motole. Jaké byly výsledky přibližuje Vojtěch Hačecký, bývalý cyklistický reprezentant, sportovní fyziolog.
„Měli jsme na cyklotrenažéru dva reprezentanty. Nejprve absolvovali zátěžový test v délce pěti minut bez roušky, následně s rouškou.
První z kluků nedokázal roušku téměř prodýchnout a test ukončil po dvou minutách. Bez roušky měl hodnotu plicní ventilace, tedy množství vzduchu vdechnutého za jednu minutu, sto třicet litrů. Se zakrytými ústy se dostal na maximální hodnotu šedesát sedm litrů!
Druhý z reprezentantů se dostal při první části testu na hodnotu 155 litrů za minutu, se zakrytými dýchacími cestami pak jeho maximem bylo sto litrů. Samozřejmě v obou případech měření probíhalo za stejného výkonu. A s jednorázovou rouškou. Při použití domácích látkových roušek byly hodnoty ještě menší. A oba reprezentanti měli výrazně větší poměr množství vydechovaného oxidu uhličitého vůči spotřebě kyslíku při použití roušky…
Co se děje s tělem při sportování s rouškou?
Dechový objem, tedy množství vzduchu, který nadechneme na jeden nádech klesá, což je důsledek větších energetických nároků na dechové svalstvo a jeho únavu. Jak člověk dýchá přes odpor, hrozí nástup metaboreflexu.
Mozek totiž usoudí, že když dojde k přetížení dechového svalstva, tak je to sebeohrožující stav a během dvou tří vteřin dojde k zúžení průměru tepen přibližně o třicet procent. Člověk pak musí sportovní výkon výrazně omezit, nebo úplně zastavit. Zjednodušeně řečeno, mozek chce tělo zastavit a převést krev do dechového svalstva, čímž dojde k očištění tkáně.
V roušce se navíc hromadí oxid uhličitý, který člověk následně vdechuje zpátky. Při běžném nadechnutí míří vzduch s běžnou koncentrací CO2 k plicním sklípkům. Díky roušce je koncentrace CO2 zvýšená, což nevadí v klidu nebo při nízké intenzitě, ale se stoupající intenzitou stoupá i produkce CO2 v organismu a začíná spirála k brzkému ukončení fyzické aktivity při překročení hranice pro tělo snesitelné.
S rouškou je výrazně snížená ventilace, a navíc logicky dochází díky roušce k hromadění oxidu uhličitého v organismu. Následně, v prvním okamžiku nádechu přes roušku, člověk vdechne nejprve vzduch se zvýšenou koncentrací oxidu uhličitého. Reálně se tak člověk pomalu přidušuje.
Na kole vyletí z úst méně kapének než při konverzaci
Teoretické doporučení pro vnitřní sportování s rouškou může znít: vyvarujte se jakékoliv zvýšené intenzity.
Ale zkuste si na pásu běhat pomalu. Tlačit do pedálů na spinningu, aby nedošlo ke zvýšení tepové frekvence. Vyrazit na hodinu kruhového tréninku a udržet tepovku jen lehounce zvýšenou….
V nemocnici v Motole navíc provedli studii a měřili množství kapének ve vydechovaném vzduchu při mluvě a při sportu, speciálně na kole. A závěr? Při konverzaci vyletí z úst mnohem více kapének než při sportu.
Takže jaký je závěr, ať už se jedná o profesionální či hobby sportovce? Sportovat s rouškou určitě není dobré. Pokud to jen trošku jde, využijte k udržení fyzické kondice přírodní podmínky.“
