Krušná doba! Cyklisté od profesionálů až po nadšence sedající na kolo jen příležitostně mají aktuálně kvůli pandemii koronaviru smůlu. V některých zemích je jízda na kole úplně zakázána, jinde je možné jet pouze individuálně. Vhodnou alternativou k využití bicyklu jsou domácí trenažéry a nejrůznější aplikace, které pomáhají k udržení výkonnosti. Existuje jeden mimořádný důkaz, že nejde o zbytečně vynaložené úsilí.
Jan Hirt ve svém dočasném domácím vězení v Andoře, kde trénink v přírodních podmínkách není aktuálně povolen, sedá z donucení na trenažér a říká: „Vydržím maximálně dvě hodiny. Nutně musím ztratit formu.“
Na Zwiftu točil nohama jedenáct hodin
To Laurens de Vreese z Astany je jiný bijec! Na virtuální platformě Zwift, která propojuje staticky trénující cyklisty, točil nohama 11 hodin a 6 minut a za tu dobu (sedíte, aby to s vámi nepraštilo?) ujel 368,94 kilometru.
A Frédéric Grappe zodpovědný za fyzičku závodníků francouzského týmu Groupama-FDJ má ze současného stavu cyklistiky paralyzované koronavirem obavy do budoucna: „Pokud někdo stále může trénovat venku a jiní ne, pak uvidíme dvourychlostní Tour de France.“ Všichni tihle by ale měli vědět, že – a historie to dokládá – trénink doma v obýváku není na nic.
Klasika Paříž-Roubaix jako důkaz
Možná si ještě vzpomenete na rok 2016 a pekelnou klasiku Paříž-Roubaix, která se měla letos konat 12. dubna, ale ze zjevných důvodů byla odložena na neurčito. Zdeněk Štybar, tou dobou už v závodě o žulovou kostku jednou druhý, si myslel na další povedené vystoupení.
Jenomže od úterý v týdnu před nedělním výkopem klasiky klasik bral antibiotika a Peklem severu se protrápil jen ke 110. místu, přičemž za každým kostkovým sektorem se chystal vzdát. „Ale protože jsem vždycky přijel pozdě, naše týmové auto už bylo pryč, aby stihli občerstvit Boonena na dalším dlážděném úseku,“ říkal Štybar, koho že tým tehdy upřednostnil.
Ale ani belgický čtyřnásobný vítěz Pekla severu tu dubnovou neděli neměl den, protože na slavném betonovém velodromu v Roubaix ho smetl dost nečekaný soupeř, Australan Matthew Hayman v barvách Mitchelton-Scott, tehdy už osmatřicetiletý. Což o to, klasikářskou postavu tenhle habán z předměstí Sydney měl. Snad i zkušenosti, protože v profipelotonu tou dobou sloužil sedmnáctou sezonu. Nesměla by tu ale být jistá drobnost…
Haymana nezastavila ani zlomená vřetenní kost
V únoru toho roku si Hayman v závodě Omloop Het Nieuwsblad, který otevírá sezonu jarních klasik, zlomil při pádu ruku. S vřetenní kostí obalenou v sádře to s Australanem nevypadalo růžově. Karambol ho potkal 27. února, Paříž-Roubaix se konalo 10. dubna.
„Všichni tvrdili, že mám po klasikách, ale ve mně pořád cosi hořelo,“ vzpomínal bývalý závodník, jak se odmítal vzdát. „Po té zimní dřině, vysokohorském kempu v Jižní Africe, po všech těch kilometrech…“
Muž, který dýchal pro kostkové klasiky, žil i trénoval v Belgii a naučil se proto vlámsky, nechtěl hodit do ringu ručník, aniž by to aspoň zkusil. Zbývalo šest týdnů do Pekla, a tak den po návratu z nemocnice usedl na trenažér. I když ho doktoři varovali, že závod se koná příliš brzy a že je v něm velké riziko opakovaného zranění.
Rukou do poloviny bicepsu znehybněnou v „gipsu“ nemohl držet řídítka, a tak vymyslel zlepšovák – vedle trenažéru si postavil žebřík, na který si pochroumanou končetinu odložil, a šlapal. Trenér ho sice ujišťoval, že jeho výkonnost je dobrá, nebo se minimálně nehorší. Ale Haymanovy pocity z prvního týdne improvizovaného tréninku byly nahoru dolů. „Párkrát jsem z kola slezl, otevřel si pivo a ptal se ženy: ´Sakra, co to dělám?´“
Boonen ve spurtu nestačil
Pak ale objevil Zwift, který ho propojil s jinými cyklisty na trenažérech, a tak snáz zvládal hodinu a půl ráno a stejnou dávku odpoledne, do které komponoval i intervalové úseky. Bílá krusta na jeho paži se plnila potem a když mu ji nakonec ve špitále sundali… „No, moc to nevonělo.“
Do tréninku na silnici se však Hayman raději nehnal, a ještě dva a půl týdne zůstal na trenažéru. Ven vyrazil až čtyři týdny po pádu. Pak ho tým poslal na dva jednorázové závody ve Španělsku, kde ruka obstála, ale zásadní test byla obhlídka těch drncavých sektorů Roubaix v takřka závodním tempu. I v ní obstál. Na závod přijel pak čerstvý a bez očekávání a možná to byla jeho největší zbraň. Boonena udolal ve spurtu.
V podobné, přitom tak jiné situaci se nacházejí cyklisté dnes a Hayman k tomu řekl: „Rozumím velmi dobře všem klukům, kterým sebrali jejich cíl.“ Ale protože i jeho pohádka se zrodila doma v obýváku, může koronavirová odstávka nakonec sepsat další, nečekaně krásné příběhy.
