Je rekordmanem v počtu účastí na Závodu míru (10 x), startoval na mistrovství světa i olympijských hrách. František Trkal (52) býval skvělým sprinterem i časovkářem. Však má také stříbro z časovky družstev na MS juniorů, doma získal tři tituly v časovce jednotlivců a z mistrovství republiky má i řadu dalších medailí.
Odchovanec cyklistiky v Lanškrouně dokázal dvakrát vyhrát závod Kolem Slovenska, byl druhý Kolem Rakouska. Větší část kariéry spojil s týmem Jiřího Ženíška Husqvarna-ZVVZ a jeho pozdějšími pozměněnými názvy. Dvakrát dostal nabídku z tehdejšího hvězdného týmu Lampre z nejvyšší divize, ale pokaždé odmítl.
Po skončení aktivní kariéry přešel v roce 2005 do role trenéra. Nejdřív v CK Příbram, pak působil 12 let ve Favoritu Brno a nyní je nově trenérem juniorů v Dukle Praha. Nejen o tom, proč kdysi odmítl Lampre, ale i o báječných letech u Jiřího Ženíška, respektu k tehdejšímu Závodu míru, jehož se stal legendou, ale i přechodu do trenérské pozice, hovoří Trkal ve zpovědi pro We Love Cycling.
Jak vzpomínáte na roky, kdy vám hodilo laso Lampre?
Dostal jsem nabídku dvakrát. V letech 1994 a 1995. Jezdil jsem u Jirky Ženíška, kde byl hodně perspektivní tým s výborným zázemím i závodním programem a taky nabízel spoustu možností prosadit se. Já v něm byl lídrem, měli jsme skvělou partu. Pokaždé, když nabídka z Lampre přišla, hodně jsem vše zvažoval. Mohl jsem nakouknout do nejvyšších pater cyklistiky, ale v obou případech jsem se rozhodl zůstat. Byl to velký mezník.
Mrzí vás to s odstupem řady let?
Určitě ničeho nelituju, měl jsem pěknou kariéru. Ale zajímalo by mě, jak bych se v Lampre prosadil, to ano. Tehdy jsem dal možná přednost nějaké jistotě. Člověk je lídrem, vyhrává, tam by šel skoro jako neznámý a ze začátku hlavně jako domestik. Nové prostředí, nová řeč. Měl jsem taky rodinu, ale manželka s malou dcerou by mě rozhodně podpořila, pokud bych se rozhodl do tohoto světa nakouknout. Těch faktorů bylo víc. A roky u Žendy nakonec byly jedny z nejhezčích v mojí kariéře. V roce 1995 jsem byl podle UCI bodů druhý nejlepší amatérský cyklista v Evropě.
Nelákalo vás ani finanční hledisko?
Mně tenkrát bylo nějakých čtyřiadvacet a na peníze jsem samozřejmě taky koukal. Každý hledí vedle svých sportovních snů i na to, aby se aspoň trochu zabezpečil. A tady finanční podmínky tenkrát byly skvělé. Tudíž mě to nenutilo odcházet za každou cenu.
I proto, že jste měli garantovaný skvělý program.
Je to pravda, Jirka Ženíšek byl skvělý manažer a dokázal sehnat výborné závody. Jezdili jsme do Německa, Rakouska, Francie, Lucemburska… Všechno kvalitní starty. Za rok jsem měl najeto 30 tisíc kilometrů a třetina z toho byly kilometry závodní. Díky tomu jsme hodně rostli.
Když se ohlédnete za svou kariérou, jaká byla?
Určitě dobrá, splnil jsem si řadu snů. Byl jsem na olympiádě, mistrovství světa, desetkrát jsem jel Závod míru, což byl hlavně za minulého režimu pro cyklisty u nás absolutní vrchol.
Čeho si nejvíc vážíte?
Jsou to spíš takové mezníky. V juniorech jsme získali stříbro na mistrovství světa v časovce družstev, na olympiádě v Barceloně jsme v časovce družstev skončili osmí a v silničním závodě jsem dojel pětadvacátý. Hodně si cením druhého místa na závodě Kolem Rakouska v roce 1996, i dvou prvenství Kolem Slovenska. V roce 1994 jsem byl na mistrovství světa patnáctý v časovce. To byl první rok, co se spojil amatérský a profesionální peloton. Tenkrát vyhrál Boardman a moje patnácté místo v té konkurenci nebylo určitě špatné. V podstatě si vážím každého dobrého výsledku a hlavně vítězství. Protože vyhrát jakýkoliv závod je těžké. Vítězným typem se člověk musí narodit, každý to v sobě nemá. Jsem rád, že já byl mezi těmi vyvolenými.
V Závodu míru jste českým rekordmanem v počtu startů. Jednou jste byl druhý a třetí celkově a vyhrál jste i čtyři etapy.
Tenkrát to u nás byl absolutní vrchol. Když byl člověk malý kluk, nesnil o Tour de France, protože jí v podstatě neznal, ale o Závodu míru. Vysílala ho televize, když vedle trasa někde blízko kolem nás, chodili jsme se dívat. Obdivoval jsem Klasu, Škodu, Jurča a další. V rámci Evropy to byl pro amatéry jeden z největších závodů. A jsem rád, že jsem se do dějin závodu mohl nějakým způsobem zapsat.
Když jste v roce 2004 kariéru končil, v podstatě hned jste skočil do trenérské funkce. Věděl jste vždy, že chcete trénovat?
Asi to tak nějak vyplynulo. Během aktivní kariéry jsem získal spoustu zkušeností a věděl jsem, že je chci předávat dál. Vždy říkám, že je pro trenéra lepší, když byl i dobrý závodník. Ale taky automaticky neznamená, že z dobrého závodníka bude vždy kvalitní trenér. Ve své profesi ze závodnické minulosti hodně těžím. Člověk se líp dokáže vžít do některých situací, když je sám zažíval jako závodník.
Jaký jste trenér?
Spíš takový, který hodně mluví, snaží se vysvětlovat, opakovat, připomínat a méně píše na papír. Moc důležitá je pro mě parta. Chci kluky vždy naladit na správnou vlnu. Umím pochválit, ale když vidím, že se prohraje bez boje, tak to dokážu dát taky najevo. Hodně všechno s kluky prožívám, mám radost z jejich úspěchů. Kdyby to tak nebylo, nemohl bych práci trenéra dělat.
Jako trenér jste strávil dvanáct let ve Favoritu, nyní jste „přestoupil“ do Dukly Praha. Proč vlastně došlo k této změně?
Ve Favoritu jsem v poslední době cítil rozdílný náhled na priority oddílu. Já se vždy snažil razit cestu, že základem je silnice a z kvalitního závodního programu na silnici jsme schopni zajet i vrcholné akce na dráze. Z mého pohledu je to správná vize, řada elitních silničářů to tak dělá a jsou schopní získávat medaile i na dráze. Od vedení jsem však cítil, že by to chtěli otočit a více směřovat k dráze. Já se s touto vizí ztotožnit nedokázal, proto došlo k dohodě o ukončení spolupráce. Když tam není stoprocentní shoda, nemůže to dál fungovat.
A přijal jste nabídku z Dukly…
První kontakt proběhl někdy v létě. Určitě jsem chtěl dál pokračovat v cyklistice a Dukla mi dávala velký smysl. Vždy jsem ji vnímal tak, že je to výběrový tým, kde jsou nejlepší. Alespoň za mých mladých let to tak bylo. Chodili tam špičkoví závodníci a jméno Dukla byl pojem. Moje vize je taková, že se do budoucna pokusíme v Dukle vytvořit elitní juniorský tým. Cítím to jako velkou výzvu a novou motivaci. Navíc už rok a půl žiji v Praze a odpadlo i cestování.
Za dobu, co trénujete, vám rukama prošla řada talentů. Koho byste vyzdvihl?
V rámci Favoritu to byli Schlegel, Turek, Kukrle, Neuman, teď naposledy třeba Telecký. V Příbrami jsem měl Františka Paďoura, to byl hodně poctivý kluk. Ale těch lidí bylo daleko víc. Vždy jsem měl radost, když se člověk posunul třeba z Favoritu někam dál a pak ho vidím na velkých světových závodech.
Jak moc se změnila cyklistika od doby, co jste skončil jako závodník?
Vždy se říká, že cyklistika je jen jedna a něco na tom bude. Základy musí být stejné, člověk si to na kole prostě musí odsedět… Obrovský krok kupředu udělal materiál, vylepšily se nejrůznější technologie. Díky wattmetrům se vše hodně posunulo. Když s tím trenér umí pracovat, je to velmi dobrý počin na zpětnou vazbu. Tréninky se dají zefektivnit. V samotných závodech to hodně mění vysílačky, vše je více řízené, závodníci mají detailní informace. Sportovní ředitelé mohou vývoj korigovat. U nás se to muselo víc řešit za pochodu přímo v závodě. Ale každá doba má svoje a je něčím zajímavá.
