Abychom se špatně nepochopili, nechceme si tu hrát na Gretu! Jen bychom se rádi zamysleli nad tím, jak si sport, co máme v jeho profesionální podobě coby diváci rádi, obhájit před životním prostředím. Protože není potřeba si něco nalhávat, vrcholná cyklistika zelená není.
Zapomeňte na všechny sice mediálně dobře prodané, ale pořád jen drobounké iniciativy, které závodní cyklistika provádí. Ve skutečnosti pro snižování dopadu na životní prostředí nic nedělá. Jenomže změna je nutná. Ne zítra, ale už dnes.
Tyto návrhy by mohly cyklistiku posunout na správnou stranu barikády bez toho, že by jakkoliv utrpěla zábavnost podívané, nedotklo by se to sponzorů a vůbec by sport nedostal novou, třeba nechtěnou vizáž. Jen by prostě byl čistší.
Solární panely na autobusech
Cyklistické týmy se nezřeknou svých luxusních korábů, nevypnou v nich pračky a neodepřou závodníkům horkou sprchu. A přeci by mohly fungovat efektivněji bez toho, že by v cíli etapy vrčel motor a pálila se nafta.
Pokud by na střechu umístily malou fotovoltaickou elektrárnu, veškerý ten komfort, na jaký jsou závodníci zvyklí, by mohl fungovat vlastně zadarmo. A pokud by zase jednou mělo na Giru sněžit a slunce se schovávat za mraky, baterie by dokázaly veškeré elektrické napájení zajistit.
Elektromobily do všech týmů
Jestli je nezbytné, aby každý závod každý den doprovázelo šest týmových vozů, je na zvláštní úvahu. Ale elektromobily by se měly stát standardem v konvoji doprovodných vozidel. Palec nahoru pro Tour de France a Vueltu (jsou ze stejné pořadatelské rodiny ASO), že sázejí v závodě na hybridní vozy a že na trase etap instalovaly mobilní dobíjecí stanice.
Takže jestli svedou tohle, mohli by pořadatelé instalovat přenosné nabíječky ke každému týmovému hotelu. Možná budete namítat, že elektrické vozy zatím nemají dostatečný dojezd, aby zvládly transfer z hotelu na start, celou etapu a pak ještě cestu do dalšího ubytování. Tak poslyšte další návrh…
Zastropovat vzdálenosti
Opravdu je nutné, aby se od cíle etapy ke startu té následující celý ten ansámbl přesouval stovky kilometrů? Jako třeba v případě příštího Gira, které před dojezdem do Říma čeká transfer dlouhý 750 km! Nebo když letos při Vueltě letěli závodníci z jednoho koutu Španělska do druhého, zatímco personál se přesouval s veškerým materiálem pozemní cestou.
Měl by se tedy zavést strop vzdálenosti mezi cílem a startem třeba na 100 km nebo hodinu jízdy. A třeba s tou výjimkou (protože každá Grand Tour má zpravidla ambici objet co největší část té které země), že jednou za týden by se mohla vzdálenost zdvojnásobit. Nikdo si neužívá obří transfery, které vlastně nejsou vůbec nezbytné.
Záběry z vrtulníků
Mnohdy závodění spadne do nudné podívané, kdy peloton třeba jen čeká na hromadný spurt a vpředu nechává „větrat“ uprchlíky, a pak do televizních přenosů vstupují záběry hradů, zámků, uměleckých kreací místních zemědělců. A ty mají na starost helikoptéry, které mají diváky udržet u obrazovek.
Taková helikoptéra je velmi žíznivý stroj, který by snadno mohly nahradit drony. Okruhová kritéria nebo třeba sjezdové závody na kolech už tuto technologii úspěšně adoptovaly a často tak zkvalitňují podívanou neotřelými pohledy do děje.
Zahraniční starty?
Letos každá ze tří Grand Tour startovala v zemi daleko od svého rodiště, což je skvělý krok pro propagaci závodu na nových trzích. Každý z těchto „grand departů“ měl obrovský ohlas, ale aby pak Giro cestovalo z Budapešti přes 2000 km na Sicílii… Tour de France může startovat zase jednou v Dánsku a Vuelta klidně opět v Nizozemsku, ale maximálně jednou za deset let.
Pokud chceme být odpovědní vůči Zemi, měli bychom spočítat náklady na šibování tisíců lidí a infrastruktury po Evropě jen kvůli třem zahraničním etapám. Proslýchá se, že počínaje rokem 2023 dostane každý rok jen jedna z Grand Tour privilegium startovat za hranicemi.
Nebuďme naivní, cyklistika nedokáže zastavit klimatickou krizi. Ale aby i nadále mohla projíždět těmi nejkrásnějšími místy světa, měla by se nad sebou a svými dopady zamyslet. A měla by to udělat dnes, protože zítra je příliš pozdě.
