Závodění na kole ovlivňuje na jedné straně topografie, na druhé místní klima: ve Francii hory mezi lány slunečnic, v Holandsku protivítr v nekonečných rovinách. A v Británii? Divoce zvlněná krajina s náhlými, ostře prudkými a přeci kratičkými kopci. A časté spršky. Právě tohle tvoří kulisy spektáklu bolesti, který každý podzim nakrátko poblázní ostrovní závoďáky.
Když začnou padat první podzimní lístky, bitvy tamních vrchařů začínají. A než na zem dopadne i ta poslední vzpomínka na léto a strašidla Halloweenu odejdou zase spát, je tomu všemu konec. Mini sezona časovek do kopce o osmi týdnech. Krátká, ale o to intenzivnější.
Jestliže je nějaký rozdíl mezi závoděním před kanálem La Manchem a za ním, pak právě ve srovnání kopců: takový Alpe d’Huez versus Old Horseshoe Pass v severním Walesu, kde se letos poslední říjnový víkend uskutečnilo britské mistrovství v jízdě do vrchu aneb vyvrcholení této podivné disciplíny. Pokud vyškrábat se na ten první trvá tři čtvrtě hodiny, druhý „spolknete“ za 5 minut. Je dlouhý 1,5 kilometru, převýšení má 194 metrů a průměrný sklon 13 procent.
Mezi mistry i Chris Boardman
Snad jediná podobnost mezi oběma slavnými kopci je v asfaltu taženém proti vrstevnicím a taky to, že bývají centrem každý svého závodu. Protože tahle podívaná na bolest ve vyceněných zubech láká. V červenci i říjnu.
Podobné závody raší už po celém světě, taky v profí závodech sem tam vidíme časovky přímo vzhůru, ale nic takového jako vrchařská sezona na Ostrovech nikde jinde není. Kratičká kampaň každý podzim ve Spojeném království, šampionát podkluzujících kol.
Jak to celé vzniklo, je tak trochu mystérium… Ale jisté je, že první národní mistrovství se uskutečnilo už v roce 1944, tedy zatímco na kontinentu ještě doznívaly výstřely fašistických mašinkvérů. Od té doby se do dějin šíleného mistrovství vepsala některá z nejslavnějších britských jmen, na prvním místě asi to nejznámější – Chris Boardman, pan prolog a svého času také držitel světového rekordu v dráhové hodinovce.
Celé to trvá sotva pár minut a hotovo. Tohle že je nějaké mistrovství? řeknete si možná. Ale pozor – je za ním stejně důsledná a tvrdá příprava jako za jakýmkoliv jiným, byť delším výkonem. Pokud závod proběhne bez vad, je odměnou koktejl adrenalinu a žhavého laktátu ve svalech. V opačném případě je výsledkem agónie umístěná právě do kbelíku, co tak často stává kousek za cílovou čárou, protože tohle absolutní vypětí daleko za hranicí možného si mnohdy vybere svoji daň, kdy všechno z nitra musí mezi hlubokými výdechy ven.
Cesta s titulem nejpříkřejší na světě!
Je to cosi tak ryze cyklistického, protože co jiného než kopce nás na kole baví. A současně absurdního, bizarního, že je to možné opravdu jen v zemi, kde (taky si to myslíte?) žádné kopce nemají. Ten nejvyšší Ben Nevis tu vyčuhuje jen 1344 metrů nad moře, ale ono v této disciplíně ani tolik nejde o výšku, délku či nastoupané metry. Jde tu zpravidla hlavně o sklon.
Takže cedule u silnice Ffordd Pen Llech, kde se jeden ze závodů seriálu koná, naznačuje, jaký že sklon musejí závodníci taky překonat, a na ní doporučení hraničící se zákazem říká, že výjezd vzhůru touto stěnou, co chvíli držela titul nejpříkřejší cesta světa, není vhodný pro motorová vozidla. O kolech se však nezmiňuje, a tak se taky stala startovní a současně cílovou rovinkou.
Pokud to bylo možné dříve, dnes už nelze závody brát jako legraci, ačkoliv valná část pole právě za zábavou dorazí. Dnes jde o velmi profesionální přípravu po všech stránkách. Je to závod, kde se nehraje na taktiku, jízdu v háku. Toto je čirý výkon, který mnoho jiných faktorů ovlivnit nemůže. Jistě, přetržený řetěz a snad i defekt navzdory zpravidla kratičké distanci jsou nepřátelé účastníků, ale jinak jde jen o svaly a schopnost ždímnout se.
Nejlehčí stroj? Tři kilogramy pod limitem UCI
S ohledem na krátký čas i vzdálenost (tratě bývají od necelého kilometru po něco málo přes tři a časově mezi dvěma a dvaceti minutami) není prostor na chybu, natož i jen krátkodobý výpadek. Každý sice tu dřív, tu později dorazí do bodu, kde mu tělo a mysl budou velet stop, ale musí být tak silný a tyto signály ignorovat, dokud se pod předním kolem nebude bělat cílová čára.
Protože tento šampionát není v područí Mezinárodní cyklistické unie UCI, neplatí v něm ani její technická pravidla a omezení. Jestliže aero kola dominují dnešnímu pelotonu profesionálů, tady se hraje na odlehčování v jeho nejryzejší podobě.
Honiči gramů si tu dávají sraz, protože lehčí je v tomto oboru samozřejmě rychlejší. Takže vidíte: kliky a převodníky z horských kol, protože jen tam se zatím prosadily jednopřevodníkové konfigurace; sedla, na kterých se dá sedět právě jen těch pár minut; jako papír tenké galusky; těsně pod pákami uříznutá řídítka; taky sotva dvacetideková omotávka je zbytečná přítěž. Ten nejlehčí stroj letos na startu vážil jen 4,05 kilo! Takřka 3 kila pod limitem UCI.
A nakonec asi ani nikoho nepřekvapilo, že letošním králem tohoto kuriózního společenství cyklistů se stal Andrew Feather. Protože i jeho jméno je lehké jako peříčko.
