Oslavil životní úspěch, když v dresu české reprezentace vybojoval stříbrnou medaili ve světovém poháru cyklokrosařů. Ještě k tomu na domácí trati v Táboře. O den později už ale Václav Ježek mašíroval do školy. A odpoledne na kolo… Žádné přehnané juchání. „Táta by mě rychle vrátil na zem, kdybych létal v oblacích,“ směje se sedmnáctiletý cyklokrosař.
Pro We Love Cycling hovoří o volbě disciplíny, o přístupu teeanagera k tréninku i cestě ke kolům, která vlastně byla daná už od jeho narození…
Opadla bezprostřední euforie ze skvělého představení v Táboře? Dozněly oslavy?
Myslím, že euforii z druhého místa si ponesu hodně dlouho. Je to velký závod. Navíc v juniorech byla fantastická konkurence, takže zajet medaili byl sen. Nadšení bylo naprosto neuvěřitelné. Ještě v neděli večer jsme doma uspořádali rodinnou oslavu.
Prozradíte, jak vypadá oslava stříbrné medaile?
Nic dramatického… Sedli jsme si s rodiči, byla tam moje přítelkyně a brácha. Hráli jsme scrable, pak dobble. Připili jsme si, ale tím to v mém případě skončilo. Už o víkendu jedu další závody a alkohol by zásadně zpomalil regeneraci. Ještě dva dny po závodě mi chodily gratulace na mobil, lidé psali i tátovi a mámě.
Představuje stříbro hned na úvod sezony velký závazek do dalších závodů?
Určitě. Sám jsem doufal, že budu schopný jezdit mezi pěti nejlepšími. Vystoupením v Táboře se vše určitě umocní a lidé budou zvědaví, jestli budu schopný dojíždět na stupních pravidelně. Udělám maximum, aby to tak bylo. Věřím, že jsem skvěle připravený.
Za přípravou stojí váš otec, který sám přes dvě desetiletí závodil na horském i cyklokrosovém kole na nejvyšší úrovni. Byla pro vás v dětství jiná sportovní varianta než kolo?
Táta nás ke kolu vedl. Brácha zkoušel několik sportů, ale já ne. Od čtyř nebo pěti let jsem jezdil na kole. Nejdříve na horském. Absolvoval jsem dětské závody seriálu Kolo pro život. A když jsem mohl jako žák začít jezdit cyklokros, bylo všechno jasné. Hned během první sezony jsem se v krosu našel. Táta mě trošku brzdil, že se uvidí časem, abych všechno nesázel na jednu kartu. Ale mě kros bavil nejvíc. Když se třeba sešly v kalendáři závody bikové i cyklokrosové, vždy dostal přednost kros.
Spousta závodníků i závodnic s volbou disciplíny bojuje a mnohdy je k vidění opačný scénář, kdy cyklokros opustí. Proč u vás vyhrál?
Obecně mám rád terén, takže bylo jasné, že silnice nevyhraje. Možná rozhodlo chladnější počasí, v němž se cyklokros jezdí. Sedí mi to. Nemám rád letní vedra, kdy je spousta bikových závodů. A fakt jsem ke krosu tíhnul už jako žák.
Současná doba přináší mnoho lákadel. Udržet mladé u sportu je často velký problém. Jak moc bojujete s tréninkovými povinnostmi?
Mám dny, kdy si říkám, jak moc jsem unavený a na trénink se mi nechce. Ale pokaždé jedu. Ono se totiž vážně jen výjimečně stane, že kolo nechci vidět. Navíc když se člověku daří, je všechno snadnější. Dojel jsem druhý a byla to fantazie. Úspěch mi dodal motivaci do tréninku, abych si mohl pódium zopakovat.
Je složité skloubit tréninkové povinnosti, kdy už je objem zásadní, se školními povinnostmi?
Studuji v Mladé Boleslavi průmyslovku a od loňska, kdy jsem byl v juniorech prvním rokem, mám individuální plán. Když jsou soustředění nebo důležité závody, tak ve škole nejsem. Ale jinak se snažím chodit. Všichni mi pomáhají. Některé předměty zvládám v pohodě, jiné jsou trošku problematičtější. Ale dávám to.
Funguje hladce vztah s trenérem, který je současně táta?
Já mám trošku nevýhodu, že nemám v našem boleslavském týmu Brilon stejně staré parťáky. Někdy s mladšími něco objedu, ale hodně trénuji sám. Občas se s tátou pohádáme kvůli náplni tréninku. Ale chce, abychom byli nejlepší. A já si uvědomuji, že cyklistice neskutečně rozumí a myslí to se mnou dobře.
Nakládá vám větší porce v přípravě než ostatním?
Jsem na sebe dost tvrdý, takže mě spíše musí krotit. Vysvětluje mi, že se nic nesmí přehánět.
Představuje pro vás táta motivaci?
Myslím, že měl skvělou kariéru a budu muset hodně makat, abych se mu vyrovnal. Když je při závodech se mnou v roli trenéra, prožíváme všechno hodně emotivně. Teď v Táboře byla euforie vážně obrovská.
Táta dlouho nastupoval i v závodech horských kol. Pro vás přestup na jinou disciplínu po vzoru největších hvězd jako Wout van Aert, Mathieu van der Poel či Zdeněk Štybar pro vás není tématem?
Cyklokros stavím úplně nejvýše. Chtěl bych se dostat do týmu v cizině, abych se zlepšoval. Když budu mít příležitost jezdit se závodníky v Belgii nebo Nizozemsku, určitě výkonnostně porostu.
Odchod je aktuálním tématem nebo spíše výhledem do vzdálené budoucnosti?
Nějaké možnosti jsem měl, ale určitě nebudu odcházet nyní během sezony. Rád bych ještě další dva roky zůstal v Česku a dostudoval. Ale uvědomuji si, že zahraniční týmy mají k dispozici lepší materiál, a hlavně jde o výjimečné konkurenční prostředí.
Je pro úspěch v cyklokrosu nezbytné odejít za hranice?
V juniorské kategorii jde být konkurenceschopný i v českých podmínkách. Ale od třiadvacítky výše je asi nutné pohybovat se denně mezi nejlepšími. Jezdit s nimi tréninky, dvakrát třikrát v týdnu závody. To člověka posouvá.
Když se po táborském představení podíváte do kalendáře, ke kterým závodů budete vzhlížet v největším očekávání úspěchu i s ohledem na charakter okruhu?
Mistrovství Evropy se jede první listopadovou neděli v Namuru, kde se mi v minulém roce vážně dařilo. A mistrovství světa se jede v Hoogerheide, kde jsem sice nezávodil, ale s reprezentací jsme na okruhu trénovali a trať se mi moc líbila. Je super, že dva nejdůležitější závody roku se jedou na okruzích, které mi sedí!
