Prožil v sedle kola životní sezonu. V osmatřiceti letech v rámci amatérského pelotonu, protože na začátku tisíciletí dal Michal Kollert přednost studiu na vysoké škole před kariérou profesionála. Teď je jeho hnacím motorem duhový dres mistra světa pro nejlepšího amatéra planety.
Michale proč jste vlastně v roce 2005 ukončil profesionální kariéru a vrhnul se na studium?
Měl jsem v tehdejším Whirpoolu, dnešním Elkovu, smlouvu na tři roky. A v hlavě jsem měl od samého začátku, že ten třetí rok rozhodne. Nejezdil jsem tehdy sice špatně, ale ve srovnání s druhou sezonu nebyl progres výsledkově a výkonnostně moc velký. Samozřejmě šlo čistě o věc pocitů, protože neexistovaly žádné wattmetry. Navíc jsem se v tom prostředí necítil šťastný a chtěl jsem otevřít nový směr. Kdybych se cítil v pohodě, možná jsem ještě rok zůstal a všechno se zlomilo. Ale neměl jsem před sebou vizi spojenou s cyklistikou. Měl jsem pocit, že jedu do slepé uličky, zatímco vysoká škola představovala perspektivu.
Přitom výsledky jste měl tehdy solidní. Vyhrál jste etapu v závodě Kolem Vysočiny, dojel dvanáctý v tehdejším Závodě míru.
Já nebyl frustrovaný. Neházel jsem ručník do ringu… Dnes mladé cyklisty sledují skauti od jejich dorosteneckého věku. Tehdy jsem nebyl dost dobrý, aby si mě všiml nějaký tým v zahraničí. Měřítkem pro mě byl na domácí scéně Franta Raboň. A ten byl nedostižný. Alespoň tak jsem situaci vnímal. Neviděl jsem cestu, jak se vypracovat na jeho úroveň.
Vrhnul jste se na studium, následně se stal fitness trenérem. Na kolo jste zanevřel?
Necítil jsem nechuť. Měl jsem silničku i horské kolo. A několikrát do roka jsem se svezl. Ale fakt minimálně, vlastně jsem nejezdil. Ale sportovně aktivní jsem byl pořád. Můj život zůstal spojený se sportem velice těsně.
Co vás přimělo k návratu do sedla kola?
Při jednom tréninku jsem si poranil úpon v levém rameni. A musel jsem si dát na určitou dobu pauzu. Z pozice trenéra jsem spolupracoval s řadou cyklistů a kolo jsme pořád řešili. Jak jsem se nudil bez cvičení, sedl jsem na kolo, abych neztratil kondici. Jezdil jsem víc a víc. A začal zjišťovat, že jsou i amatérské závody. Při Krušnotonu 2016 jsem pak jel poprvé zase s číslem. A děsně se bál, že si uříznu ostudu. Bylo až absurdní, jaký jsem na sebe vytvářel tlak. Jenže jako profík jsem vlastně končil vítězstvím, tak jsem nechtěl mít návrat někde v propadlišti. Výkonnostně jsem na pódium určitě neměl, ale tak moc jsem chtěl urvat stupně vítězů, že jsem skutečně dojel třetí.
A spustil lavinu, která se dosud nezastavila.
Musel jsem si oživit spoustu svalových adaptací směrem k cyklistice. A také zhubnout. Během trenérské profese jsem přibral sedmnáct kilogramů. Sice ve svalech, ale na kole to bylo moc. Bylo jasné, že kulturistická postava a kolo nejde dohromady.
Letos jste vyhrál českou i slovenskou L’Etape by Tour de France, k tomu jste ovládl mistrovství republiky amatérů a titul získal i v kategorii Masters. Rovněž loňský rok byl plný vítězství. Nelitujete s odstupem, že jste se rozhodl profesionální kariéru ukončit?
Nemůžu to změnit. Prostě se to tak sešlo. Každá doba je jiná. Spíše převažuje pocit vděčnosti, že jsem našel znovu ten vztah k cyklistice. Mám silnou vášeň, která mi zkvalitňuje život. Nezabývám se tím, co mohlo být. Užívám si, jak mi to teď jde. Ale bral bych, aby mi bylo zase dvacet let a existovaly technologie současnosti.
Se všemi wattmetry, měřiči tepové frekvence a moderními vymoženostmi by vaše volba byla jiná?
Těžko říct. Kdyby dnes nebyl k dispozici wattmetr, aplikace jako TrainingPeaks či Strava a lehká aerodynamická kola, tak by mě kolo určitě bavilo mnohem méně… Sleduji v aplikaci Strava Van der Poela. Je neuvěřitelné, že můžeme prakticky z každého tréninku vidět jeho data. Někdo může namítnout, že postrádá tajemno a odtajňování čísel je demotivující.
Ale mě baví propojení těla, technologií a tréninku. Baví mě a nabíjí všechno to poměřování. Objektivní data z wattmetru člověku přesně ukážou, jaký výkon je třeba pro určitou úroveň. Lze tak přesně stanovit cíl a pomocí tréninku s wattmetrem za ním metodicky směřovat. Viděl jsem na fotografii svoje kolo ze Závodu míru a posun materiálu je neuvěřitelný. Je mnohem zábavnější jezdit na nových kolech.
Michale ročně najedete přibližně sedmnáct tisíc kilometrů. Třikrát až čtyřikrát v týdnu trénujete, k tomu jste fyzicky aktivní v rámci profesního života. Je to ještě amatérská cyklistika?
Ta hranice se těžko stanovuje. Existují amatéři, kteří podle čísel trénují více než profesionálové. Na amatérské úrovni jsou závodníci, kteří najedou 36 tisíc kilometrů za rok a mají 600 tisíc výškových metrů. Většinou jde o lidi, kteří nemusí pracovat, jsou materiálně zajištění a mají skvělé zázemí směrem k cyklistice. Jejich bonusem je, že nemusí bojovat o smlouvu. Jsou vlastně v lepší pozici než profesionál. U nejtalentovanějších amatérů je limitem zaměstnání. Osobně za týden absolvuji přibližně patnáct hodin kvalitního tréninku.
Jak velký posun by představoval návrat vlastně na profesionální bázi, byť v roli amatéra?
Myslím, že bych se posunul o pár procent. Ale ztratil bych nezávislost, kterou mám díky zaměstnání. Pondělí, úterý a čtvrtek věnuji práci. Středu trávím na kole, stejně jako část pátku a víkend. Čas o sobotách a nedělích se navíc snažím sladit s přítelkyní. Vnímám práci jako limit směrem k regeneraci. Ještě větší míra tréninku a odpočinku by mi prospěla. Ale za jakou cenu… Práce trenéra mě baví. Rád pomáhám ostatním plnit jejich sny.
Doma jste největší amatérské závody vyhrál. Co je pro vás hlavní motivací? Mistrovství světa amatérů, na němž jste letos dojel pátý?
Motivace směrem k mistrovství světa je veliká. Rád bych bych obléknul dres amatérského mistra světa. Letos byla trať v Itálii proti mně, protože nejsem vrchař. I tak jsem jel o medaili až do posledních kilometrů. Příští rok ve Skotsku bude trasa spíše pro závodníka mého charakteru. Letos jsem díky náročnému profilu nabral mnoho cenných zkušeností a pokusím se je zúročit příští rok, kdy skutečně cítím šanci. Chtěl jsem tomu dát příležitost a byl mimořádně motivovaný, což bude platit i na další rok. Když jsem byl letos v nejlepší kondici, tak jsem cítil, že na dané úrovni mohu v případě vyhovující trati v amatérském pelotonu myslet na vítězství a věřit si proti komukoliv na světě.
Je tedy možné výkonnostní laťku ještě posunout?
Po sezoně 2021 jsem měl obavy, jestli mohu být ještě lepší. A pak jsem vyhrál L´Etape v Česku i na Slovensku. Přidal jsem čtyři další vítězství, dvakrát jsem byl na stupních vítězů. Člověk si lehce zvyká, že jezdí vpředu. Je radostné prožívat, když to jde ještě lépe, než jsem sám očekával. Posunul jsem se výsledkově i výkonnostně. A už mi sezona 2021 nepřijde tak dobrá. Vyhýbaly se mi nemoci, zranění, ideálně jsem vše skloubil s prací. K tomu mě hnala vášeň pro kolo. Doufám, že vzestupná tendence mých výkonů bude pokračovat. Jasně, nejde to donekonečna a jednou zklamání určitě přijde.
Představuje velkou výhodu jedenáct let, kdy jste na kole nejezdil?
Moje mentální opotřebování určitě není jako v případě profesionálů. Závodníky ve World Tour nejvíce vyčerpávají etapové závody a celkově náročný závodní i tréninkový program. Já mám závodních dnů za celý rok jako profesionál za jeden nebo dva etapáky. Zejména mentální opotřebování hraje velkou roli. Takže z toho pohledu se cítím mladý a odpočinutý pro další výzvy.
