Narazil hlavou bez přilby na zem, ztratil vědomí a strávil čtyři dny ve špitále. V září 1969 vstoupil do cyklistického života Eddyho Merckxe diskomfort. Pokud byste celou záležitost chtěli posuzovat jen čísly, mysleli byste si, že jeho pád na velodromu v Blois neměl valný dopad na jeho výkonnost.
Následující rok totiž belgický kanibal závodil o 18 dnů a 2000 kilometrů víc. Vyhrál 36 závodů, o 11 víc než rok předtím. Jenomže jak sám tvrdil, vítězit najednou bylo komplikovanější. Jeho záda a kyčel se pádem porouchaly. Merckx už nikdy nemohl na kole sedět jako dřív. Tedy bezbolestně.
Chris Froome, Egan Bernal… pády si nevybírají
O mnoho let později se na kole vyboural Chris Froome, pád během obhlídky časovky na Dauphiné v roce 2019 navždy změnil život britského vyžlete a s velkou pravděpodobností ho probudil ze snu, ve kterém se míhalo páté vítězství v Tour de France. A na jakou úroveň se asi dokáže vrátit Egan Bernal, rovněž vítěz Tour a další, který se složitě navrací po pádu, v němž si poranil krční páteř?
Toto jsou jistě extrémní případy nafouklé navíc slávou protagonistů, ale ukázkové příklady toho, co se děje s tělem cyklisty během vážného karambolu. Podívejme se tedy na biomechanické a fyziologické následky pádů, které se projeví po návratu do sedla, i to, proč se někdo jako Merckx dokázal navrátit bez zjevných dopadů na výkonnost, zatímco jiní se už nikdy tak vysoko nedostanou.
Každý lidský organismus tím, jak stárne, podléhá degradaci a rozpadu. Pokud se tak ale děje po dlouhé časové období, pak si tělo najde způsob, jak se popasovat se změnami. Jinými slovy pokud se změny dějí postupně, tolik je nevnímáme a máme prostor se na ně adaptovat. Ale pokud nastanou okamžitě, jako v případě Frooma nebo Bernala, jsou adaptace a následný návrat výzvou.
Horší než zranění je traumatický zážitek
Lidský organismus je asymetrický, pokřivený, ale po pádu se jeho dysfunkce odhalí v plné nahotě. Co mohlo být předtím z pohledu cyklického pohybu na pedálu ideální, se najednou stává obtížnější. A pokud nová pozice na kole po pádu je nekomfortní, můžou její úpravy spustit kaskádu dalších problémů, od bolestí kloubů po potíže se sedacími partiemi.
Pokud při pádu dojde vedle poškození svalů taky k fraktuře, tak ta se hojí déle než svalová tkáň. A jednou přelomená kost bude náchylnější k dalším potížím, protože její kvalita už nebude taková. Z toho podle lékařů vyplývá další trabl. Studie na toto téma zatím nejsou velké, ale uvádí se, že zdraví kostí ovlivňuje imunitní systém. To je možná jeden z důvodů, proč už se sportovci nedokážou po zranění skeletu vrátit na někdejší optimum.
Vedle následků na fyziologii a biomechaniku má cyklistický pád vliv i na psychiku fungování po takovém traumatickém prožitku. Takže jestliže tělo už je uzdravené, kolikrát je to hlava, která už nikdy „nesroste“. Pak cyklista nebude ochoten riskovat podobně jako dřív. Mozek umí tělo zastavit před potenciálně nebezpečnou situací a pád laťku nebezpečí snižuje.
Eddy Merckx dokázal, že comeback je možný
Nicméně comeback po nehodě možný je, jak dokázal nejen Merckx, ovšem jen ti šťastnější si z karambolu neodnesou žádné následky. Však i velký Eddy po temném dni v Blois už nikdy na kolo nesedl bez toho, že by měl v kapse imbus, a neustále něco na svém posedu ladil. Tyhle drobné úpravy měly kořeny v jeho obsesi po dokonalém posedu, ale velkou měrou se na nich podílel právě pád a navždy zdeformované tělo.
Pro návrat na kolo po pádu je nejdůležitějším předpokladem trpělivost, protože hojivé procesy vyžadují víceméně standardní čas. Šest týdnů zabere prvotní hojení, pak dvojnásobně se hojí tkáně. Kostem trvá od šesti do dvanácti měsíců, než projdou fází remodelace. Dobrou zprávou pro cyklisty ale je, že náš sport na rozdíl od těch, kde klouby, kosti i svaly čelí konstantním nárazům (např. běh), je cyklistika z pohledu hojení přívětivější. Plíce a srdce se tak dají dál trénovat bez velké bolesti nebo následků pro tělo.
Čím dříve se tělo po zranění dá znovu do pohybu, tím lépe z pohledu neuromuskulární funkce. A taky z pohledu ztráty svalové hmoty. Přesto znovu platí trpělivost, protože záleží hlavně na vážnosti následků a reakce jedince na ně.
Zatímco běžný cyklistický smrtelník se musí spolehnout na svého lékaře, maximálně fyzioterapeuta, kolem Frooma a Bernala se motají celé týmy specialistů přes rehabilitaci. A přeci jim ani taková péče nic negarantuje. Froome za tři roky od svého pádu žádný výsledek nepředvedl, Bernala střet s realitou teprve čeká.
