Láska, nebo posedlost? Ročně na kole naseká ke dvaceti tisícům kilometrů. Nejezdí přitom profesionálně v žádném týmu. Cyklistika je jeho hobby a do sedla skáče až v okamžiku, kdy splní povinnosti v zaměstnání. „V práci si dávám pauzu od kola,“ vysvětluje s úsměvem Lukáš Vejvar, hobby cyklista z Kladna, který není úplně standardním hobby cyklistou.
Během letošních prázdnin absolvoval s partou kamarádů netradiční švih. Vyrazili do Drážďan na oběd. A když už byli tak pěkně rozjetí, pokořili současně se západem slunce hranici 400 kilometrů během jediného dne! „Když jsme se vrátili, už nám moc nechybělo a byla škoda to nedockvaknout,“ krčí rameny čtyřiatřicetiletý cyklista.
V zimě zase brázdil na fat biku zasněžené Norsko, kde má rodinu. „Jezdil jsem tam v minus pěti, ale obloha byla vymetená, takže super podmínky. Doma je kolikrát sice nad nulou, ale velká vlhkost,“ podotýká Lukáš Vejvar, že ani mráz jej od potěšení v sedle neodradí. „Jezdil jsem po náhorních plošinách. Třeba dvě tři hodiny jsem nepotkal člověka. Pro hlavu totální relax,“ vypravuje.
Sto kilometrů je rutina
Stokilometrové jízdy jsou pro Lukáše Vejvara rutinou. „Jde o standardní trénink. Zastavím si někde na kávu, klidně zmáknu dvě tři na posezení. To platí hlavně o delších jízdách, kdy se přibližuji dvoustovce.“
Aby bylo jasno, nebavíme se o borci, pro nějž je cyklistika zdrojem příjmů. Na kolo sedá zásadně ve volném čase, když neplní povinnosti u sboru profesionálních hasičů nebo nepředává zkušenosti coby učitel na střední škole v rámci hasičského výcvikového střediska.
„Díky práci mám přirozené volno od kola. Nejvíce mě psychicky vyčerpává učení. Při praktickém výcviku je třeba mimořádné koncentrace, takže se kolikrát vracím domů dost unavený. Potom sednu na kolo a jedu se jen tak vyťapat,“ popisuje. Lukáš Vejvar.
Při nedávných ničivých požárech v Hřensku operoval v rámci posádek vrtulníků i coby člen pozemních týmů. Jindy zase vynášel z hořícího domu obyvatele alzheimerova centra v Roztokách u Prahy.
„Kolo mi pomáhá i z kondičního hlediska. V každém kopci se snažím zmáčknout. Samozřejmě na sobě nemám žádnou výstroj, jako když jdu do akce. Ale pro údržbu fyzičky jde o super sport. Vyběhnout pak do osmého patra v paneláku s třicetikilogramovou zátěží je snadnější,“ vyzdvihuje Lukáš Vejvar přednosti cyklistiky směrem k práci.
Láska v Alpách zrozená
Paradoxně nikdy nebyl členem žádného cyklistického oddílu. A kouzlo silniční cyklistiky, královské disciplíny, objevil vlastně náhodou. „V roce 2014 jsem si v Alpách při dovolené ze zvědavosti sednul na silniční kolo. Totálně mě uhranulo. Hned po návratu jsem si koupil vlastní,“ vzpomíná Lukáš Vejvar.
„Baví mě poznávat v sedle místa, kam bych se na biku nepodíval, protože je prostě pomalejší,“ vysvětluje, proč je silniční cyklistika jeho láskou. „Jedu na pohodu, kochám se. Zastavím na kávu a dortík,“ popisuje romanticky svoji cyklistiku.
Připouští, že už hranice běžné rekreační cyklistiky překročil… „Cyklistika je moje závislost. Potřebuji se hýbat a z hlediska náročnosti na klouby je cyklistika nejvíce milosrdná,“ vysvětluje Lukáš Vejvar, proč minimálně čtyřikrát do týdne usedá na kolo. V zimních měsících klidně na horské, v případě příznivých sněhových podmínek na fat bike.
„Jezdím podle pocitů. Žádné wattmetry, žádní trenéři, žádné odborné konzultace. Když cítím, že mi kolo udělá radost, tak prostě jedu.“
Od kolegů v práci občas slyší uštěpačné poznámky hlavně směrem k délce svých jízd. „Je fakt, že je to trochu uchylárna. Já jsem přitom docela línej,“ směje se Lukáš Vejvar. „Nedokážu se přinutit k systematickému tréninku. Jsem takový diesel. Sednu na kolo a jedu,“ krčí rameny borec, jehož můžete potkat při objevování kouzel Česka prakticky kdekoliv.
