Byť ještě na začátku roku australští pořadatelé informovali (nebo spíš děsili?), že závod elitní kategorie na mistrovství světa bude měřit 275 kilometrů a bude tak nejdelším šampionátem od roku 1987, kdy se v Rakousku závodilo na 274 km, po drobných úpravách trasy ve Wollongongu se poslední start mistrovství odehraje na distanci 267 kilometrů. A přeci to bude den pro ty nejotrlejší.
Osm kilometrů sem, osm tam, nic to nemění na faktu, že u protinožců půjde o zdlouhavý maraton v duchu Florencie 2013. Za poslední dekádu žádný závod neklesl pod 250 kilometrů na délku a jen dva se stihly pod šest hodin, přičemž Portugalec Costa tenkrát před devíti lety v Itálii putoval za duhovou odměnou 272 kilometrů a takřka 7,5 hodiny. V dešti!
Novodobým rekordmanem se mělo stát britské Harrogate 2019, ale jistě pamatujete dešťovou slotu, která vedla pořadatele k tomu ustřihnout 24 km a z původně koncipovaných 285 vyšlo na nové podobě okruhu „jen“ 260,7.
Lugano 1996 vrátilo Konečného na zem
Jenomže… Má tohle v dnešní zrychlené době smysl? V době, kdy i televizní diktát volí atraktivitu a podívanou před uspávacími přenosy.
Z dob svých let mezi profíky uvyklý na takové porce se Tomáš Konečný, někdejší člen elitních týmů Domo a T-Mobile a dnes už taky někdejší trenér reprezentace, pustil do obhajoby mnohakilometrových vylučovacích závodů.
„Smysl to má,“ přesvědčoval. „Mistrovství světa se vždycky točí kolem 250, 260 kilometrů. A jestli je to plus minus 10 kilometrů, už nehraje roli. Historicky se jezdily monumentální etapy na 500 kilometrů, a tak si kdosi zafixoval, že to je ta správná vzdálenost, že zhruba 6,5hodiny závodu je ideální. A že je první stovka kilometrů nuda? Nevzpomínám na mistrovství, které by bylo nudné. Pamatuju šampionát v Plouay, kde odjela skupina snad 15 lidí, po 60 km měli náskok 16 minut a vypadalo to, že dají pelotonu celý okruh. To by podle pravidel bylo po závodě. A celý závod se pak řešilo, jestli se to stane. Drama celou dobu!“
Při svém prvním startu na mistrovství světa v Luganu 1996 před něj postavili trať dlouhou 252 kilometrů a byl to střet s realitou. „Vrátilo mě to na zem. Cyklistika ve světě byla jinde.“ V Česku vyhrával, pak přijel na mistrovství světa, kdy se poprvé v historii sloučil amatérský a profesionální peloton.
„Oni jeli od prvního kola pomalu a já doraz. Navíc poprvé v životě jsem jel tak dlouhý závod. Trénink samozřejmě jo, ale na takovou vzdálenost se nepřipravíte, to musíte pravidelně na tolik kilometrů závodit.“ Výsledek? DNF – nedokončil. „Mistrovství světa obvykle probíhá tak, že do cíle dojíždí 40 lidí, jinak se závod balí. Jakmile odpadnete z prvního balíku a nemáte už šanci, je konec. Nedává smysl plácat se někde vzadu sám.“
Splnil si sen: dojel do cíle
Už další rok zažil Konečný další cyklistickou Odyseu, spolu s Veronou 2004 nejdelší závod o duhový dres ve své kariéře. V San Sebastianu 1997 se tehdy závodilo na 265,5 kilometrech. Před druhým mistrovstvím už věděl, do čeho jde. A s respektem, jestli vůbec dojede do cíle. „Dokončil jsem, splnil jsem si předsevzetí aspoň dojet.“
Teprve v roce 2004, svém prvním v růžovém dresu německého mobilního operátora, mohl Konečný na start závodu přijet s ambicemi uspět. Sezona se mu vyvedla, v Itálii navíc excelovali junioři Kreuziger (titul v závodě s hromadným startem) a Huříková (časovka), kteří mu tak zajistili motivaci.
„Na start jsem nastupoval sebevědomě, pro mě to byl stejný závod jako třeba klasika Lutych-Bastogne-Lutych. A když tam jsem mohl nastupovat a útočit, tak proč by to nešlo v závodě o duhový dres,“ vzpomínal Konečný na mistrovství světa 2004.
„Jezdil jsem v týmu s Ullrichem, Zabelem. Ne že bych byl taková hvězda, ale večer jsem si k německému nároďáku jel do hotelu pro kolo, bavili se se mnou, byl jsem součástí závodu o mistra světa. Ale nepovedl se mi – odjelo 20 lidí a já zůstal v balíku.“
Světové zlato nezískává zelenáč
Nakonec až Lisabon 2001 přinesl skvělý výsledek, deváté místo, na dlouhé roky nejlepší české umístění na mistrovství světa, než ho v Innsbrucku překonal šestý Roman Kreuziger. A 254 portugalských kilometrů bylo jen dalším důkazem toho, že světové zlato zpravidla nezískává úplný zelenáč. Tyhle maratonské pouti vyžadují zkušenosti a fištrón nabitý právě porážkami, takže mladou hvězdu mistrovství světa zpravidla neobjeví.
„Ale i tady jsou výjimky,“ připomene Konečný svého vrstevníka Lanceho Armstronga, který se mistrem světa stal v 21 letech. „Taky Remco Evenepoel, vítěz Vuelty, není letos bez šance, ale to jsou spíš výjimky. Je pravda, že tělo se musí nejdřív na tu extrémní délku adaptovat, to nezvládne každý.“
Respektive možná zvládne, ale nejrychleji zase jen jeden jediný z nich. V neděli po snídani, to kvůli časovému posunu Austrálie, budeme znát maratonského nástupce francouzského mušketýra s knírem Juliana Alaphilippa.
Titulní foto: A.S.O/UniPublic
