Změnil pohled Čechů na horská kola. Má zlato a stříbro z olympijských her, vyhrál mistrovství světa, světový pohár a opakovaně prestižní etapový Cape Epic. Biker Jaroslav Kulhavý se v pátek v Ostravě při exhibičním závodě rozloučí s kariérou.
Jakých bylo osmnáct let na nejvyšší úrovni, během nichž rodák z Ústí nad Orlicí absolvoval čtyři olympijské závody a z neznámého klučiny se stal sportovní celebritou?
„Hodně lidí mi říkalo, že na kole začali jezdit kvůli mně, což pochopitelně potěší. Jde o přidanou hodnotu úspěchů. Velká vítězství přibližují sport veřejnosti. Olympiáda je vidět v televizi a vítězství motivují děti. Boje pod pěti kruhy posouvají člověka z hlediska popularity někam jinam,“ ohlíží se Jaroslav Kulhavý, který získal zlato na olympijských hrách v Londýně 2012.
Chtěl vítězství, nikoliv stupně vítězů
Během kariéry přidal i titul mistra Evropy (2x), titul mistra světa v jeho klíčové disciplíně cross country, ale i v maratonu. Třikrát slavil triumf na Cape Epic. K tomu tři stříbrné a jedna bronzová medaile ze světového šampionátu. Byl juniorským mistrem světa i Evropy, šestkrát ovládl domácí mistrovství. Vytřískat z kariéry snad ani víc nemohl. A přesto…
„Šlo vyhrát více. Dvě komplikovaná zranění, kdy jsem měl zlomenou čéšku v roce 2014 a pak o dva roky později zlomenou ruku, mě hodně ovlivnila. A pak jsem měl upřímně slabší sezony 2017 a 2019. No a pak do všeho vletěl covid. Ten závěr byl hodně divoký a pátou olympiádu v Tokiu už jsem nestihl,“ říká Jaroslav Kulhavý.
„Medailí z velkých akcí mám hodně, ale byl bych samozřejmě radši, kdyby vítězství bylo více. Nikdy pro mě nebyl cíl sbírat medaile. Chtěl jsem vyhrávat. Takže, když jsem viděl poslední dva roky, že v cross country se nestihnu připravit na sto procent, zaměřil jsem se na maraton a etapové závody,“ odkrývá taktiku, kterou praktikoval.
Unikát?! Na vrchol bez trenéra
Je unikátní, že se stal jedním z nejlepších cyklistů českých dějin vlastně bez trenéra. „Když jsem na kole začínal, jezdil jsem s borci, jimž bylo o deset více. Ve třinácti jsem absolvoval devadesátikilometrové maratony a tréninky. To mi dalo strašně moc,“ vzpomíná Jaroslav Kulhavý.
„Do olympiády v Londýně jsem jezdil na pocit. Dokázal jsem dokonale vnímat vlastní tělo. Dnes je doba opačná a všichni jsme zahlceni čísly a daty. Řeší se, co všechno změřit. Ale půlce údajů stejně nerozumíme, natož abychom je mohli zásadně využít,“ přemítá Jaroslav Kulhavý. „Na testy jsem chodil, ale hodinky s tepovkou jsem si vzal jen občas, abych si to překontroloval. Řídil jsem se pocity, vnímal únavu, časovou vzdálenost k závodům. V mezidobí jsem šel na testy a viděl, že výkonnost roste. Třeba na zlatou olympiádu v Londýně jsem se připravoval bez sporttesteru a bez wattmetru. Ten jsem začal používat až poté,“ přiznává s úsměvem.
Přestože páteční exhibice bude pomyslnou tečkou za profesionál kariérou, do sportovního důchodu se Jaroslav Kulhavý nechystá. „Určitě si najdu nějakou výzvu. Po mistrovství světa v maratonu jsem jel trénink v dešti a říkal si, na co vlastně trénuji. Do konce roku si dám volnější období, a pak uvidím. Určitě budu trochu pořád trénovat. Možná zkusím Ironmana, nebo jinou podobnou výzvu,“ naznačuje možný směr český reprezentant.
Přestože po úspěšné kariéře by mohl, nehodlá lelkovat doma. „Určitě nevydržím ležet na zádech. Mám určité obchodní plány s nemovitostmi. Odstartoval stavbou domu před deseti lety. Po Londýně a tehdejším triumfu jsem následně téměř všechny peníze investoval do pozemků, bytů a nemovitostí. Za deset let jsem se v tom docela zorientoval. Každopádně uvidíme, jak to v dnešní složité době půjde,“ krčí rameny Jaroslav Kulhavý.
2010 – první vítězství ve SP, Windham
„Jezdil jsem dobře a sezona probíhala tehdy skvěle. Věděl jsem, že by vítězství mohlo přijít. Směřoval jsem všechno právě k závodům v zámoří. Trať v Americe mi seděla. Takže jsem na start šel přesvědčený, že to může vyjít. Když jsem pak projel vítězně cílem, měl jsem obrovskou radost.“
2010 – titul mistra Evropy, Haifa
„Evropu jsem jel dvakrát a dvakrát jsem vyhrál. V Izraeli jsem jel vlastně tréninkově. Moc jsem neplánoval, že do Haify pojedu. Jel jsem šampionát z plné přípravy. Přiletěl jsem odpoledne před startem, večer jsem si projel okruh, ráno jsem šel na závod. Pamatuji si, že trať byla hodně rychlá. Vyhrál jsem, přestože jsem měl technické problémy s tlumičem.“
2011 – první vítězství v SP v historii na „29“ kole, Dalby Forrest
„Jednalo se o druhý závod v barvách Specialized Factory Racing. Sezona začínala v Jihoafrické republice, pak přišla Anglie a pro mě šlo o zlomový okamžik. Byl jsem nový v týmu, měl jsem novou smlouvu. Ještě v Africe jsem neměl ani týmový dres. V Anglii jsem poprvé dostal luxus v podobě skutečného týmového zázemí, měli jsme kamion. A já vyhrál na devětadvacitce, což byl zlomový okamžik i pro značku. Nebyl jsem přitom pod tlakem. V zahraničních týmech skoro neexistují pochybnosti jako v Česku. Podporují člověka, ať se daří či nikoliv. Neslyšel jsem ani slovo, že jako nováček musím dokázat právo patřit do týmu. Tehdy jsem se oblékl do dresu lídra světového poháru. A už jej nepustil.“
2011 – celkové vítězství v SP
„Celá sezona byla výjimečná a naprosto neuvěřitelná. Využil jsem na sto procent skvělou formu a ten rok z toho vymlátil maximum.“
2011 – zlato na mistrovství světa, Champéry
„Přijel jsem do Švýcarska s čistou hlavou. Vyhrál jsem celkově světový pohár. O duhovém trikotu mistra světa jsem snil už jako mladý kluk. A teď jsem cítil formu. Všichni v týmu za mnou chodili, ať si nedělám starosti, že jsem prožil úspěšnou sezonu, takže úspěch bude jako bonus.
Chtěli mě uklidnit. Ale na šampionát se v očekávání přiletělo podívat i zakladatel Specialized Mike Synard… Byl to super souboj se Schurterem. A já si splnil ten duhový sen…“
2012 – zlato na olympijských hrách, Londýn
„Během sezony jsem sbíral druhá, pátá, osmá místa. Jezdil jsem v kontaktu se špičku, ale nebyl jsem na prvním místě, natož, abych byl odskočený jako o rok dříve. U některých lidí to vyvolalo pochybnosti. Ale já se připravoval na Londýn. Věnoval jsem se trošku více tréninku než závodům, abych měl čas formu vypilovat.
Dělal jsem si tréninky do zásoby, což se projevilo únavou v závodech. Měl jsem Londýn v hlavě, ať jsem jel kamkoliv. V Londýně jsem měl hned z prvních tréninků super pocit. Projel jsem si trať a říkal si: Jo, bude to super. A bylo. Zlato mi změnilo život.“
2014 – zlato z MS v maratonu, Jihoafrická republika
„Bylo to v sezoně, kdy jsem utrpěl zlomeninu čéšky. Titul z maratonu jsem ještě neměl. A nebyl jsem si úplně jistý silou směrem ke cross country, tak jsem se zaměřil na maraton. Řekl jsem si, že zkusím zkompletovat zlatou sbírku, protože jsem měl titul z cross country světového i evropského, vítězství ve svěťáku… Zkompletoval jsem zlatou sbírku.“
2016 – stříbro na MS, Nové Město na Moravě
„Před startem sezony jsem měl dilema, jestli se připravovat na mistrovství světa před domácím publikem nebo na olympijské hry. Mezi oběma závody nebyl moc velký prostor. Nakonec jsem vsadil na oba závody.
Jenže jsem si v březnu na Kypru během přípravného závodu zlomil zápěstí a musel na operaci. Přišel jsem o hodně velkou porci tréninků. Celková koordinace a ideální úchyt byly problém. K normálu jsem se vrátil až těsně před olympiádou. Schurter byl tenkrát skvěle připravený a vyhrál relativně s velkým náskokem.“
2016 – stříbro na olympijských hrách, Rio de Janeiro
„V dané situaci po zlomenině ruky, které mě omezilo, je těžké hodnotit, kolik procent mi chybělo. Zranění mě limitovalo v přípravě. Možná bych byl schopný jet stejně jako v Londýně a souboj se Schurterem by byl vyrovnanější.
Ale Nino jel i v Riu pěkný závod. Přijel vyhrát a nedopustit druhý Londýn. Byl lepší. V daném okamžiku jsem byl rád za stříbro.“
2018 – třetí vítězství na Cape Epic, Jihoafrická republika
„Nikdy před tím jsem se na Cape Epic nechtěl zaměřovat a nelákal mě. Když týmový kolega Burry Stander tragicky zahynul při nehodě jen pár týdnů před startem závodu v roce 2013, jeho parťák Christoph Sauser mi zavolal, jestli s ním pojedu.
Byli jsme obrovsky motivovaní, abychom vyhráli na počest Burryho. Christoph mě závodem provedl, ukázal všechny nástrahy. Předal mi zkušenosti. Znovu jsme pak vyhráli ještě v roce 2015. A když skočil, podařilo se mi vyhrát s Howardem Grottsem.
Tam se moje role otočila a pomáhal jsem já Howardovi jako zkušenější. Přitom jsem si ohledně Cape Epic dříve říkal, že pojedu jenom jednou, abych uctil Burryho památku. Nikdy před tím jsem neměl Afriku moc v oblibě. Kromě počasí jsem neviděl v tamních závodech žádnou přidanou hodnotu. Ale lokalita kolem Cape Town je výjimečná. Organizace je perfektní a závod krásný a těžký. To byl důvod, proč jsem se několikrát vrátil.“
