Fenomenální jízdou napříč Evropou strhl Daniel Polman pozornost. Jenže po jednoznačném triumfu v závodu NorthCape-Tarifa přišel šok. Obvinění pořadatele z porušení pravidel, vyřazení z oficiální výsledkové listiny a hořká pachuť po jinak senzačním výkonu na bezmála 7500 kilometrů dlouhé trati. Jak se český ultracyklista v následujících týdnech se situací vyrovnával?
Jaké je ohlédnutí za Tarifou s odstupem několika týdnů?
Odtrhnout se od toho je docela těžké, pořád se někdo ptá. A bohužel to na mě hodilo trochu negativní auru, zejména u lidí, kteří se pořádně neseznámili s celým závodem a přečetli si jeden článek. Dokonce jsem se doslechl a dočetl, že jsem podvodník. To mě dost štve. Nejde mi o nějakou tabulku s výsledky. Vadí mi, že organizátor na základě scestných argumentů dělá z Daniela Polmana podvodníka, který měl podporu a díky tomu byl tak rychlej. Přitom pořadatelé moc dobře ví, že to tak nebylo. Ale rozhodli se jít touhle cestou. Ale pracuju na tom, vyrovnávám se s tím.
Hodláte se proti rozhodnutí nějak bránit?
Spousta známých, i právníků, mi radí, abych se bránil právní cestou. Že je to útok na mou čest, vylhané obvinění a tak. To ale samozřejmě dělat nebudu. Abych jezdil k soudu do Švýcarska, to mi za to nestojí. Já jako satisfakci beru, že se podařilo v charitativní sbírce, kterou jsem pořádal v průběhu závodu, vybrat 680 000 korun. To je naprosto neuvěřitelné a všem, kteří přispěli, děkuji.
Jakou má člověk chuť po 7500 kilometrech sednout znovu na kolo?
Já jsem si hned po návratu dal v Lázních Bělohrad hodinový XC závod a byl jsem překvapený, že to docela jelo. Hodina v kaši, jak jsem lehký, tak to do kopců poměrně šlo… Ale ve sjezdech jsem byl marný a obecně jsem byl rád, že jsem se na kole udržel. Vtipné bylo, že mi pak nějaký borec napsal zprávu, že když mě v Bělohradu viděl, tak mu je úplně jasné, že jsem jel Tarifu s podporou, že jsem ji nemohl takhle zajet sólo. To prostě nepochopíš. Pak jsem vyrazil s rodinou na dovolenou do Rakouska a Itálie a kola samozřejmě v autě nechyběla.
Zmínil jste váhu. Kolik kilo jste po Evropě nechal?
Asi pět kilo. Jsem teď na váze, že bych mohl do World Tour… Snažil jsem se jíst, co to šlo, i když to samozřejmě nebylo nic zdravého, většinou něco z benzínky. Ale tělo v takovém režimu spálí úplně všechno. Jinak pokud jde o čísla… Samotného mě zaujalo, že jsem během těch tří týdnů v průměru spal dvě a půl hodiny denně. Nejdelší spánek v kuse byl asi pět hodin.
Rozmýšlíte už další výzvu?
Psali organizátoři Red Bull TransSiberian Extreme, že doufají, že se situace uklidní a že by se závod po všech odkladech mohl v roce 2023 konečně uskutečnit. Na to jsem odepsal – a se mnou další závodníci ze západní Evropy – že je to naprostý nesmysl. Lákadlo to je, ale neumím si představit, že bych závodil v Rusku a ještě na to sehnal sponzory. Jinak jsem byl ale po Tarifě tak psychicky unavený, že na ultracyklistiku myšlenky nebyly.
Pouze psychicky?
Sešlo se všechno dohromady. Bylo vidět, jak tělo regeneruje pomalu, prožil jsem si v tomhle ohledu asi nejtěžší okamžiky mého sportovního života. Fyzicky i psychicky.
Pro normálního smrtelníka je 7500 kilometrů v jednom zátahu nepředstavitelný nájezd. Trpí při takové akci víc hlava, nebo tělo?
Normálně by to asi bylo nastejno, ale organizátor mě deptal už během závodu, takže to bylo na psychiku hodně náročné.
Čím vás deptal?
Dával mi různé příkazy, přitom trapně komunikoval jen mailem, takže jsem spoustu času strávil tím, že jsem seděl na lavičce a psal mu odpověď. Během závodu mi třikrát řekl, ať na nějaké problémy zapomenu. A ten závěrečný verdikt vynesl tři dny po mém odjezdu ze Španělska. Vyčítal mi třeba, že lidi někde na webu kritizovali, že můj příjezd do cíle neměl důstojné parametry. Já jsem přitom nic nečekal, jen jsem chtěl dojet k té rybě v Tarifě. Prostě chlapská ješitnost.
Vedle vašeho senzačního tažení zaujal v létě i výkon Sváti Božáka na RAAM, kde dojel druhý. Stačil jste ho sledovat?
Samozřejmě jsem ho sledoval! Psal jsem mu, jel parádně, měl jsem z toho radost.
Vás návrat do Ameriky neláká?
Úplně ne. Osobně nevidím motivaci ve výsledcích, raději objevuju nové věci a dobrodružství v neznámých končinách. Z toho pak vznikají ty nejlepší příběhy.
