Splnil si sen. V pouhých dvaadvaceti letech se cyklista Vojtěch Řepa postavil poprvé v kariéře na start Grand Tour, konkrétně španělské Vuelty. Jubilejní 77. ročník tři týdny trvajícího závodu dokončil symbolicky na 77. místě. Fakt, že Vueltu při premiéře objel a podíval se do madridského cíle, však rozhodně nepřeceňuje.
„Trošku se to ve mně pere. Že jsem dokončil Grand Tour, zní strašně lacině. Není tam žádný dílčí úspěch, ze kterého bych měl radost. Takže jsem sám ze sebe spíš trošku zklamaný a nechci si hrát na hrdinu. Vuelta mi otevřela oči a musím ještě hodně pracovat,“ říká cyklista španělské pro-kontinentální stáje Equipo Kern Pharma a český reprezentant.
Ale přece jen jste jel Grand Tour poprvé a moc jste nevěděl, do čeho jdete.
Je pravda, že jen dojet Grand Tour taky není úplně zadarmo. Jde o 21 etap. Dalo mi to hrozně moc. Poznal jsem, jak moje tělo funguje během třítýdenního závodu, hlavně ve třetím týdnu jsem začal cítit velké změny. Bylo to i o sbírání dalších zkušeností a poznatků. Jen doufám, že se na Grand Tour v budoucnu znovu dostanu a dokážu něco zajet.
Jak tedy fungovalo vaše tělo?
První dva týdny jsem na svoje poměry neměl špatná čísla a docela to šlo. Proto mě mrzí, že jsem s tím nedokázal udělat nějaký dílčí výsledek. Ale možná je to facka, která mi otevřela oči: že jestli chci někdy dělat opravdu velkou cyklistiku, musím na sobě ještě hodně pracovat. Nepřijel jsem na Vueltu ve špatné formě, ale ti nejlepší kluci, kteří jedou na pořadí, jsou úplně jinde. Rozdíly jsou obrovské.
Zase tolikrát mezi vámi na přímou konfrontaci nedošlo…
Já nemyslím nějaké horské dojezdy a souboj s nejlepšími vrchaři. Mým cílem bylo zkoušet se dostávat do úniků. Tam jsem to pociťoval nejvíc. Na většině ostatních závodů mi nedělá problém být ve skupině v úniku. Tady se od startu často snažíte 60 kilometrů, než únik odjede. A ruku na srdce, zatím nemám výkonnost, abych jel šedesát kilometrů pořád na čele a hlídal si to. V tom jsem třeba obdivoval Španěla Solera, který letos jezdí za UAE. On na špici prostě vydržel a v momentu, kdy byla řada z nás už vyřízená, zaútočil. Po zásluze dostal cenu největšího bojovníka závodu, dokázal jednu etapu vyhrát a byl neustále aktivní. Takhle by se mi do budoucna líbilo závodit.
V čem se nejvíc projevily změny ve třetím týdnu závodu?
Docházely mi síly, fyzické a možná i mentální. Jeden den jsem se cítil v pohodě a druhý to byla úplná katastrofa. Neměl jsem žádnou sílu v nohách. Další den se to zase zlepšilo. Bylo to zajímavé poznání.
Úbytek mentálních sil pramení ze stereotypu třítýdenního závodu?
Určitě. Jsou to strašné automatismy. Vlastně jen jezdíte, jíte a spíte. Na nic jiného není čas. Z cíle to někdy máte do hotelu sto kilometrů, jdete na masáž, máte poradu, k tomu nějaká videa, rozhovory a na večeři se dostanete až v devět. Do postele jdete kolem půlnoci.
Většina velkých týmů si na Grand Tour vozí kuchaře, aby závodníci měli pestřejší stravu na míru a nebyli odkázáni na jídlo v hotelích. Byl to i váš případ?
Víte, skoro pro všechny členy našeho týmu to byla první Grand Tour v životě. Včetně řidiče autobusu, mechaniků nebo masérů. Někteří sportovní ředitelé jí zažili jen jako aktivní závodníci, ale v této roli ne. Takže jsme se ve všech směrech učili. Kuchaře ani žádný kamión s kuchyní jsme neměli a teď už víme, že by to nebylo od věci.
V hotelích vám nechutnalo?
Hotely mají od organizátorů pokyny, co musí vařit, ale je to většinou hodně monotónní: rýže, těstoviny, kuřecí maso. Přijedete do hotelu a spoléháte, že v té kuchyni jsou schopní. Ale párkrát se nám stalo, že se to pomalu nedalo jíst… Přitom na tak těžkém závodě palivo prostě potřebujete. A nějaký kamión s kuchyní určitě není přepych, ale geniální věc, protože váš kuchař dokáže dělat jídla pestřejší a obměňuje je podle potřeby závodníků.
Vy jste měl v prvním týdnu hrozivě vyhlížející pád, ale vyvázl jste z něj relativně dobře. Co se stalo?
Bylo to hned v první etapě na španělském území. V sedmdesátikilometrové rychlosti jsem vyletěl ze zatáčky. Chtěl jsem si doskočit kluka přede mnou a asi jsem tam najel moc rychle. Helma byla na odpis, ale jinak jsem měl jen škrábanec ve tváři a byl jsem trochu potlučený. Měl jsem extrémní štěstí, že jsem si nic nezlomil a mohl pokračovat. Byla to moje chyba, ale takové pády se stanou i daleko zkušenějším borcům. To prostě patří k cyklistice.
Jak vlastně váš tým hodnotí Vueltu? Před startem jste tvrdil, že by bylo skvělé vyhrát nějakou etapu, což se vám nepovedlo.
Ale nepovedlo se to ani řadě týmů z World Tour. Je to prostě těžké a musí se sejít spousta okolností. Tým hodnotí naše vystoupení kladně. Bohužel nám tři kluci museli odstoupit kvůli pozitivnímu testu na covid, i když jim vůbec nic nebylo. To bylo velké oslabení. Všichni jsme do toho i potom dávali každý den vše, co jsme mohli. Na nedělní večeři s vedením týmu a sponzory panovala spokojenost. Jak už jsem říkal, byla to naše první Grand Tour. A zvládli jsme to se ctí. Náš šéf je člověk, který vychoval hvězdy typu Carapaze nebo Solera. A byl dojatý. Já jen doufám, že se v budoucnu dostaneme i na další Grand Tour a něco předvedeme. Chceme dál růst.
Co čeká ještě v sezoně vás?
Teď si dám volnější týden, pak ještě budu trénovat a pojedu na šestidenní závod Cro Race do Chorvatska. Pak konec, měsíc volna a začnu se chystat na další sezonu. Smlouvu v týmu jsem letos v červnu podepsal na další dva roky, tak jsem rád, že mám budoucnost jistou.
Titulní foto: instagram Vojtěcha Řepy/Equipo Kern Pharma
