Málokdo to bude pamatovat, vždyť to byla realita minulého tisíciletí, a tak se úvahy na toto téma budou zdát bezpředmětné. A přeci vězte, že to není úplně dávno, co Vueltě, třetí z rodiny etapových Grand Tour, patřil titul zahajovací a nikoliv poslední v řadě, což dodnes Španělsko tak trochu pálí.
Od svého zrodu v sezoně 1935 do roku 1994 bývala španělská tour prvním vrcholem závodního roku. V dubnu a květnu se v jejích kulisách konaly bitvy o titul krále Španělska. Ale cosi bylo na závodě kolem Pyrenejského poloostrově nemastné neslané – konkurence.
Na Vueltu se totiž koncentrovaly skoro výhradně španělské týmy a je to logické – je to přeci jejich závod. V 70. a 80. letech byl tucet profesionálních týmů na startu registrován ve Španělsku, takže závod měl silný iberijský přízvuk. A když už to v roce 1985 vypadalo, že se Robert Millar stane prvním britským vítězem některé z Grand Tour, kompletní španělský peloton se sjednotil a raději k vítězství přivedl Pedra Delgada.
La Vuelta es nuestro! Vuelta je naše.
Miguel Indurain: jednou a dost
A tak pro všechny ostatní se Vuelta stala jen tréninkovým závodem k těm důležitějším, co měly teprve přijít. Eddy Merckx startoval v závodě jen jednou v roce 1973, kdy vyhrál 6 ze 17 etap, a už se nikdy nevrátil. Miguel Indurain po svém prvním triumfu v Tour de France 1991 už nikdy na dubnovou Vueltu závodit nepřijel.
Což byl hlavní důvod pro termínovou revoluci, pro kterou se v roce 1995 na návrh svého belgického prezidenta Heina Verbruggena rozhodla Mezinárodní cyklistická unie UCI a pořadatelská skupina Unipublic. Jednou provždy změnila tvář závodu a jeho pozici v hierarchii mezinárodního cyklistického kalendáře. Už ne jaro, ale nově srpen a kousek září.
To vše ze zištných důvodů – aby závod přivábil vyšší kvalitu mezinárodnějšího závodnického pole. Takže Laurent Jalabert, ten francouzský sprinter přeučený ve vrchaře, se stal premiérovým šampionem závodu v novém datu. Pak vítězil Švýcar, Kazach, Brit, Američan i Kolumbijec.
Význam závodu a s ním hvězdné obsazení startovní listiny však během let kolísaly. A tak se tu víc, tu míň řešilo, co je příčinou. Zdali právě přesun na konec roku, kdy se už únava cyklistů kumuluje a taky fanoušek už je cyklistikou saturován.
Dvě dekády nazpět se ve Španělsku dokonce uvažovalo, zdali ponechat věci tak, jak jsou. Nebo závod vrátit tam, co byl od svého počátku. Právě za to druhé byl velkým bojovníkem předchozí ředitel závodu Victor Cordero přesvědčený o výhodnosti jarního termínu, byť argumenty pro někdejší přesun uznával. „Z globálního pohledu je možná výhodnější mít sezonu delší tak, jak je dnes,“ uznal.
La Vuelta es nuestro! Vuelta je naše!
Krom vábení zahraničních závodníků totiž motivem bylo i to, že před lety se závodilo ve velmi omezeném období od dubna do konce července. A s koncem Tour de France mnohým hvězdám končila minimálně z pohledu motivace sezona.
I proto, že se posledních pár let závodí už od ledna v Austrálii a nebo v Emirátech. Takže Vuelta pak pro mnohé závodníky byla jen béčkovým závodem, kam dorazí do počtu. A protože současná pravidla vynucují účast kompletní osmnáctky prvodivizních celků, nezbývalo pak místo pro ty hladové. Dvojkové týmy, pro které by účast v závodě byla vším.
Dnes je nemožné cokoliv vracet do podoby cyklistického dávnověku. Možná výhodou by bylo jarní počasí ve Španělsku, které je pro mnohé akceptovatelnější než horoucí klima pozdního léta, kdy je krajina po permanentním působení letního slunce rozpálená doběla. Jenomže kalendář profi cyklistiky je závody nabitý už tak dost a duben by Vueltě zase jen ublížil, protože na jaře se přeci konají klasiky.
Pravda, v nich se prezentuje jiná sorta závodníků, specialistů na kostky Belgie a severu Francie, ale lídři pro etapové závody zase volí ty ardenské s kopci, případně vysokohorská soustředění, protože Giro už je skoro za rohem a Tour de France za tím dalším.
Vuelta tak zůstane, kde je. Zůstane závodem pro španělské konzumenty, kteří si tak můžou hrdě a současně se smutkem v hlase opakovat to své: La Vuelta es nuestro!
