Trojnásobný triumf! Česká cyklistka Zuzana Boháčová v dresu týmu We Love Cycling ovládla slovenskou verzi L’Etape by Tour de France 2022. Stala se královnou nejen celkového pořadí, ale ovládla i vrchařskou soutěž a bitvu o nejlepší spurterku. „Vyhlášení jsem si užila parádně,“ ohlíží se česká závodnice za vydařeným předposledním srpnovým víkendem ve slovenské metropoli.
Byla cesta k triumfu ve slovenské L’Etape hodně složitá?
Jako obrovská výhoda se ukázala znalost trasy. Nebyla jsem tudíž překvapená z úzkých silniček a mohla jsem si dobře rozvrhnout síly. Já jsem okruh znala ještě z doby před pandemií koronaviru. Tehdy jsem byla na Slovensku na svatbě a některé úseky jsem si během volna projížděla, byť jenom v protisměru a samozřejmě s absolutní nevědomostí nějakého budoucího využití. Navíc jsem před slovenskou L’Etape vyrazila do Bratislavy už v pátek a projela jsem si první i cílový kopec.
V hodnocení účastníků často padala kritika na úzké cesty pokryté mechem, panelový úsek a řadu nebezpečných míst včetně aut v protisměru. Jaká byla vaše zkušenost?
Myslím, že lesní cesty byly v lepším stavu než silnice v městských částech. Organizátoři asi z hlediska lokality vybrali nejlepší, co bylo k mání. Já jsem měla výtku hlavně k občerstvovacím stanicím. Nakonec jsem je nepotřebovala, protože počasí bylo přívětivé, takže jsem závod zvládla na dva vlastní bidony a zásoby z kapes, protože jinak bych třeba pití musela přelévat z plastových láhví do bidonu. A umístění občerstvovačky před vrcholem vrchařské prémie také není šťastné, když si představíte, že někdo chce soutěžit o vrchařský trikot.
Ale ničím z toho jste se nenechala rozhodit…
Myslím, že pro všechny bylo největším strašákem počasí, protože předpověď byla deštivá. Ale nakonec se jelo za sluníčka. Nejhorší byl tak vlastně právě start, respektive zaváděcí třináctikilometrový úsek za doprovodným vozidlem. V Praze se startuje do mírného stoupání navíc rychlost byla někde kolem čtyřicítky, zatímco v Bratislavě se jelo pětadvacítkou. Hodně lidí toho využilo k boji o pozice před ostrým startem. A sotva se začalo závodit, tak došlo na dva pády. A ty mě teda vykolejily dost. Nejprve spadla velká část pelotonu asi pět kilometrů po startu. Raději jsem se ani neotáčela, jel jsem slyšela ty nárazy… Měla jsem pak v hlavě, že je hlavní dojet ve zdraví. A neujeli jsme ani pět kilometrů a balík spadnul před námi. Já se stačila vyhnout, přičemž v tu chvíli se pole rozdělilo a začalo se závodit.
Měla jste během závodu přehled, jak si vedete z hlediska boje o celkové pořadí?
Vůbec. Naposledy jsem některou z holek na kole viděla při druhém pádu v balíku. Pak jsem se společně s jednou holčinou snažila dojet skupinu, která byla na dohled. Já nechtěla zůstat sama, a tak jsem makala ze všech sil. Ve skupině mi pak kluci říkali, že jedu na prvním místě. Ale jistá jsem si nebyla, takže jsem to pojala jako vlastní závod. Naposledy jsem měla startovní číslo, pokud pominu Handy Cyklomaraton, při francouzské L’Etape. Takže jsem byla zvědavá, jestli vydržím.
Vysoké tempo jste zvládla až do cíle. Měla jste během závodu nějakou větší krizi?
Před Pezinkem se jelo ve vinicích, kde silně foukalo, a navíc ten úsek byl zrovna hodně technický. Já se skupinou cyklistů propadala až jsem z ní úplně vycouvala a visela nějakých pět deset metrů za posledním ze závodníků. Tam jsem měla velkou krizi. A ještě se navíc z vinic vyjíždělo po panelové cestě. Ale nakonec jsem se dokázala vrátit zpět.
Kdy jste zjistila, že jedete první?
V cílovém stoupání na mě čekal oficiální doprovod na motorce a hlásil, že jedu jako první žena. Kopec byl hodně prudký a jela jsem na nejlehčí převod, nicméně s vědomím, že jedu první, jsem si to parádně užila.
Na stupních vítězů jste zažila doslova žně, když jste si přebírala nejen žlutý dres pro vítězku závodu, ale i puntíkatý jako vítězka vrchařské soutěže a zelený coby nejlepší spurterka?
Vyhrát zelený dres byla povinnost pro tým We Love Cycling… Já jsem upřímně netušila, jestli jsou pravidla stejná jako v Česku, kde se měří konkrétní segment a je úplně jedno, jestli do něj najedete z desáté pozice nebo někde na konci startovního pole. Na Slovensku však rozhoduje průjezd, takže jsem vytěžila ze skutečnosti, že jsem jela v silné skupině v popředí závodu.
Z české L’Etape máte medaile za dvě třetí místa, teď jste přidala úspěch ze Slovenska. Už máte doma na trofeje ze závodů s přívlastkem Tour de France speciální místo?
Dresy si založím a občas se na ně podívám, ale v Bratislavě jsem dostala krásnou skleněnou trofej a ta určitě bude hodně na očích.
Během léta jste jela kromě Česka, ještě originální L’Etape ve Francii a nyní na Slovensku. Kde byla nejlepší atmosféra?
Na Slovensku se negativně projevila skutečnost v podobě startu už v sedm ráno. Na závěrečných dvou stech metrech cílového stoupání byla atmosféra super, ale jinak u trasy byli jednotlivci, v jedné obci jsem zaznamenala mažoretky. Srovnávat s českou verzí není možné. Zážitek ze Žiliny u Kladna nebo ze sýkořického kopce, kde byl totální kotel, jen tak něco nepřebije.
Na závěr prázdnin vás během prvního zářijového víkendu ještě čeká start ve slovinské L’Etape. S jakými ambicemi?
Hlavně doufám, že vyjde počasí. Trasa je necelých sto padesát kilometrů, převýšení dva tisíce metrů. To je takový zlatý střed. Myslím, že by ve Slovinsku klidně mohli udělat těžší závod. Ale od absolvování francouzské L’Etape mi přijde všechno jako rovina. Tam jsme jeli třikrát do brutálního kopce a třikrát z kopce.
