Rozklížené překážky, rampy, z nichž trčely šrouby. Prostě skatepark na rozpadnutí, jemuž by snad bylo lepší se vyhnout. Ale co když je jediný v celém městě? Mikuláš Řehořík prožil hodně drsné začátky kariéry v BMX freestyle, kterou odstartoval v Kyjevě. Drsné podmínky českého reprezentanta náležitě zocelily. V rozhovoru pro We Love Cycling prozradil, jaká byla jeho cesta k BMX, co ho štve a kam sahají jeho ambice…
Většina freestylistů přešla k BMX ze zcela odlišného sportovního prostředí. Patříte k vzácným výjimkám nebo jste také v dětství válel v jiném sportu?
Osm let jsem závodně plaval. Pak jsem si na skejtu škaredě zlomil ruku. Když jsem se konečně uzdravil a vrátil se do bazénu, byl jsem pomalý, přestalo mi to jít. Ztratil jsem motivaci a na plavání nakonec rezignoval. Shodou šťastných okolností jsem se pak, díky skejtu a kamarádům, dostal k BMX, a to mě začalo šíleně bavit.
V začátcích jste se však musel vypořádat s podmínkami, které by možná leckoho odradily…
Pořádně jsem začal na Ukrajině, kde moje máma pracovala na ambasádě. Nakonec jsme s celou rodinou, máma, táta, malá ségra a já, skončili v Kyjevě, kde jsme strávili skvělých šest let. Studoval jsem na americké škole, takže mi pobyt v Kyjevě hodně pomohl pokud jde o jazyky. Domluvím se anglicky, ukrajinsky i rusky. Podmínky pro freestyle byly ale horší, to je pravda. V celém čtyřmiliónovém Kyjevě byl jediný skatepark. Je položený pod mostem hned vedle Dněpru, což je krásná řeka, ale ten park byl na rozpadnutí: rozklížené překážky, na rampách trčely šrouby. Bylo to docela nebezpečné, každou chvíli měl někdo roztrženou ruku nebo koleno. Dalo by se říct, že to těžké bylo, ale zároveň výborná škola. Kyjev jsem si zamiloval, bude to moje město do konce života.
Je pro kluka z Česka těžké začínat s BMX právě na Ukrajině?
Zpočátku jsem překonával jazykovou bariéru, mluvil jsem směsí ruštiny, ukrajinštiny a angličtiny a moc jsem nerozuměl, když na mě někdo mluvil. Svým způsobem jsem byl něco jako bílá vrána, cosi divného, co přitahuje pozornost. BMX je ale taky o tom, že se navzájem podporujeme, takže jsem mezi ostatní zapadl celkem rychle. Každopádně na Ukrajině BMX freestyle tolik neletí, takže podmínky nic moc. Měl jsem ale kliku a začal trénovat se skvělým klukem. Jmenuje se Jura Illuschenko a jezdí na světové úrovni. I díky němu jsem si uvědomil, že BMX pro mě může být víc než vášeň, kvůli které cítím svobodu a volnost. Došlo mi, že může jít o budoucí náplň celého mého života. V padesáti už asi jezdit nebudu, ale můžu trénovat, chci se věnovat fyzioterapii a tak podobně.
Po vypuknutí pandemie covid-19 jste se vrátil do Česka. Jsou podmínky doma pokud jde o BMX výrazně lepší?
Ani tady není BMX úplně na výsluní, ale myslím, že se to postupně zlepšuje. Když děláte ve vzduchu trik, vypadá to elegantně, krásně. Tančíme na kole. Záleží na každém z nás, abychom si náš sport uhájili a udělali z něj atraktivní podívanou, přitáhli lidi. Nejezdíme na dětském kole pro feťáky, i takový názor jsem už slyšel. Jsme sportovci se vším, co k tomu patří.
Když narazíte na člověka s podobným názorem, snažíte se diskutovat? Nebo se spíš možným střetům vyhýbáte?
Můj strýc i můj děda k BMX měli rezervovaný postoj. Snažil jsem se jim to vysvětlit. Vzal jsem kolo a ukázal triky. Změnili názor. Občas narazím na někoho, kdo se mě v autobuse ptá, proč nejedu na kole. Vysvětluji, že jde o kolo určené k akrobacii, že není uzpůsobené k jízdě po městě. Málokdo tuší, že máme kevlarové pláště a první kamínek by znamenal defekt… S lidmi je vždycky lepší diskutovat a vysvětlovat jim, co je potřeba.
Argumentujete i náročností přípravy? Že nejste jen floutek, co se vozí na kole, ale váš trénink má pevně daný řád?
Soustavná příprava je základ a musí mít strukturu. To platí pro každý sport. Jezdívám v Brně, ale trénuji i v Pardubicích nebo v Prostějově. V parku jsem pět, šest hodin. Jenom dvě hodiny trvá, než se člověk zahřeje, aby mohl dělat ty největší triky. Takový trénink mám čtyřikrát do týdne. K tomu každý třetí den tak zvaný suchý trénink, to je třeba posilovna, nebo bazén, sauna. Přípravě věnuji dvaatřicet hodin do týdne.
Věříte, že se přístup lidí změní?
V Brně se s několika kamarády a také za podpory rodičů snažíme dostat BMX freestyle víc mezi lidi. Do pěti let by zde měl vyrůst velký park. S tím souvisí i příliv mladých závodníků. Nemáme infrastrukturu pro trénování, proto nemáme dostatečnou základnu. Mnozí jdou radši na horské či silniční kolo, než by se harcovali někam daleko za tréninkem na BMX.
BMX freestyle se představil na olympijských hrách v Tokiu. Pomohlo zařazení do programu popularizaci i v Česku?
Olympiáda nám hodně nahrává. Vnímám, že lidé náš sport začali brát mnohem vážněji. Co se týče zájmu veřejnosti, já věřím, že jednou budeme na úrovni třeba atletiky.
Představuje i pro vás olympiáda vysněnou metu?
Jasně, startovat na olympiádě, to by byla pecka. Ale mám před sebou ještě dlouhou cestu, na olympiádu patří jen ti nejlepší, takže si musím počkat, trénovat a taky mít štěstí. Ale ano, jednou chci být nejlepší. Aktuálně se připravuji na republikový šampionát, a pak na mistrovství světa v Abú Zabí, kam bych se chtěl kvalifikovat.
