Čtyři roky čekání skončily! Karel Vacek, jeden z největších talentů české cyklistiky, si znovu užil pocity vítěze. První srpnovou neděli ovládl závod Grand Prix Burgenland. Předešlý triumf přitom slavil v září 2018 při italském Giro della Lunigiana, kde vyhrál třetí etapu. „Pro sebevědomí jde o obrovský impuls,“ lebedí si závodník rakouského týmu KTM Tirol.
Ještě v roce 2018 byl v žebříčku Mezinárodní cyklistické unie mezi juniory druhý za Evenepoelem. Doma se stal juniorským šampionem v časovce, v hromadném závodě byl druhý, k tomu ovládl soutěž mladých cyklistů při Závodě míru juniorů. Jenže pak si s ním osud pohrál. A místo cesty na výsluní přišla stagnace. Letošní sezona se ale zdá být definitivní tečkou za trápením předešlých let. „Neměl jsem sebevědomí, neměl jsem mentální sílu. Ale teď jsem udělal obrovský pokrok,“ vypravuje Karel Vacek v rozhovoru pro We Love Cycling.
Když se ohlédnete za předešlými sezonami, cítíte úlevu, že je to minulost? Nebo jde svým způsobem o motivaci?
Kvůli událostem v rodině jsem se dostal do určitého mentálního bloku. nedokázal jsem to dlouho překonat. Hledal jsem chuť k cyklistice. Spousta lidí mě odepsala. A další spousta mi psala hrozné kraviny. Mám pocit, že je výsadou Česka někoho v těžkých chvílích ještě více přidusit. A když se pak začne dařit, hodně lidem to vadí. Ale zvyknul jsem si. Když chce člověk dosáhnout velkých věcí, musí přijmout, že cesta na vrchol je osamocená. Ale nejsem na nikoho naštvaný. Chci dát všem odpověď svými výsledky na kole.
Dolehlo na vás, že po uvěznění otce jste nesl svým způsobem odpovědnost za rodinu?
Lidi, od nichž jsem čekal pomocnou ruku se k celé rodině otočili zády. S tím jsem hodně bojoval. A ztratil jsem chuť do závodění. I když… Chuť trénovat a závodit jsem měl obrovskou. Jenže jsem řešil spoustu věcí a byl jsem mentálně vysílený. Když pak přišel závod, nedokázal jsem se sedřít z kůže. Neměl jsem potřebný drive.
Letošní sezona vám však vychází skvěle. Kdy nastal bod zlomu?
Byly dva. Jeden spočíval v březnovém návratu táty z vězení. Druhý ve změně přístupu k přípravě. Po loňské nevydařené sezoně jsem si v říjnu řekl, že potřebuji radikální změnu. S bráchou Mathiasem jsme si řekli, že budeme trénovat spolu a celou zimu jsme prožili ve Španělsku. Odhodlali jsme se k tomu kroku s vědomím, že nás rozhodnutí buď zruší, nebo posune. A teď už mohu říct, že mentální i výkonnostní posun byl obrovský. Znovu jsem našel vášeň k cyklistice. Kolo mě zase baví.
Přepadaly vás myšlenky na konec kariéry?
To ne. Ale jak jsem byl mentálně vyždímaný, nedokázal jsem pak v závodě dělat správná rozhodnutí. Tedy spíše jsem na ně neměl sílu.
Bylo vše postavené tak, že když nevyjde sezona 2022, cyklistiku opustíte?
Jsem zvyklý od malička bojovat. Aby mě něco od kola odradilo, to by už by muselo být. Nicméně zase nejsem typ člověka, co zkouší donekonečna něco, co nedává smysl. Takže můj cíl byl zajet letos sezonu, abych se do konce roku dostal do World Tour nebo do prokontinentálního týmu. Abych si v prosinci mohl s čistým svědomím stoupnout před zrcadlo a říct si, jestli moje cyklistika dává smysl. A myslím, že plány by se naplnit mohly.
Je přestup mezi cyklistickou elitu blízko?
Sezona je zatím dobrá. Hlavně v posledních týdnech mám solidní formu. Ale nechci předbíhat. Ještě mě čeká jeden důležitý závod. Tour de l´Avenir, kde potřebuji zajet do desítky.
Nejvyšší cyklistickou divizi už jste si vyzkoušel během minulé sezony při působení ve stáji Qhubeka. Byl přesun do kontinentální stáje KTM Tirol hodně velkým krokem zpátky?
Qhubeka byl sice menší tým, ale pořád se jednalo o World Tour. A to je prostě jiný svět. Ale třeba právě v Tirol KTM máme perfektní program. Jeli jsme Tour of Alps, jsme i na dalších skvěle obsazených závodech. A z hlediska materiálu… Já to moc neřeším. Prostě používám, co mi dají… Zkrátka mám všechno, co potřebuji, abych se dostal na úroveň, kde jsem byl.
Bude vítězství v Grand Prix Burgenland, pátém dějství rakouského seriálu ÖRV, prvním krokem?
Nejde o triumf kalibru Závodu míru nebo Tour de l´Avenir. Ale pořád jde o mezinárodní závod se skvělou účastí. Vnímám triumf jako určité zadostiučinění. Tím spíše, že profil nebyl úplně pro mě. Jelo se hlavně po rovině, hodně foukalo. Byl jsem ve skupině, kde spolupráce vázla. Pořád se nastupovalo. A tak jsem ve finále nastoupil já. A vyšlo to dokonale. Dokázal jsem konečně vyhrát. A to je hlavní. Cílem jsem projel s náskokem a hodně jsem si okamžiky v rovince před páskou užil.
Už jste triumf vstřebal? Vychutnal jste si všechny gratulace?
Měl jsem zaplavený telefon zprávami. Dlouho jsem nic podobného nezažil. Letos se mi od května daří. Byl jsem sedmý v královské etapě při Závodě míru, pak jsem v etapách při Giro Valle d´Aosta dojel druhý a čtvrtý, teď jsem slavil vítězství. Pořád mám co zlepšovat, ale jdu správným směrem. Z cyklisty, který jen objíždí závody, jsem se posunul do role, kdy jsem schopný vyhrávat. To vnímám jako neuvěřitelný pokrok, když se ohlédnu pár měsíců zpátky.
