Planina krásných dívek, to štiplavé stoupání ve Vogézách na východním okraji Francie, bylo letos v červenci cyklisticky exponované: nejdřív pod erupcí síly Tadeje Pogačara. Pak taky při dojezdu jedné z etap závodu Kolem Alsaska. Ale snad největšího významu se mu mělo dostat poslední červencový den, kdy se stalo finální kulisou a tedy místem korunovace šampionky obnovené Tour de France Femmes. Ta se v původní verzi zrodila před bezmála čtyřmi dekádami. Ale brzy zase zanikla.
Société du Tour de France, která se později v roce 1992 stala součástí mega pořadatelské společnosti ASO. Ta stojí za myšlenkou renesance dámské Grande Boucle, tu původní pořádala mezi lety 1984 a 1989. A přestože pak vznikaly různé napodobeniny pod taktovkou různých pořadatelských skupin, pravé zůstaly jen dvě: ta letošní, jakože první, a ta tehdejší, průkopnická.
Osmnáct etap během 22 dnů, 1059 kilometrů po celé Francii včetně těch nejslavnějších vrcholů Alp a Pyrenejí, které letošní Tour nemá a tím přichází o body za celkový dojem. Ženy tehdy v 80. letech kopírovaly posledních zhruba 60-80 kilometrů mužských etap a dojížděly na stejnou cílovou čáru, jen dvě hodiny před muži.
Šest reprezentací na startu
A jako první se tam dostavila Američanka Marianne Martinová, které už navždy zůstane titul první vítězka Tour de France. „Tour de France je závod o kopcích, její historii tvoří dramata Alp a Pyrenejí,“ připomněla už 65letá dáma, co se po cyklistické kariéře živila jako fotografka. A i jí proto hory v letošním ročníku scházejí, byť důvod je jasný – za osm letos vypsaných dnů nelze při nejlepší vůli, jedině za cenu dlouhých a únavných transferů, spojit Paříž, kde se slavnostně startovalo, s horami na opačném konci země. „Ale tak ráda bych byla, kdyby je v budoucnu zařadili.“
Tenkrát v roce 1984 patřila do šestičlenného amerického výběru, který se tři týdny utkával s šesti dalšími reprezentacemi: nizozemskou, britskou, kanadskou a tou domácí, která postavila áčko a béčko.
Nadšení závodnic kontrastovalo se skepsí médií, která zpochybňovala schopnosti žen a obávala se, že všech 18 dílů závodů nebudou ženy, do té doby na něco podobného nezvyklé, s to zvládnout. Zvlášť když se měly utkat s horami, které jsou mnohdy i nad síly mužů.
Tour není pro ženy, křičely titulky novin.
Žádná z nich závod nedokončí, byl další z nadpisů.
Přijela pro puntíkatý dres, i proto vládla v Grenoblu a La Plagne
Nizozemské závodnice chtěly dokázat opak a získaly 15 z 18 etap. A teprve po uplynutí prvního týdne se v 8. etapě prosadil někdo jiný – Kanaďanka Wayová. Ale to už se na obzoru rýsovaly kontury hor, kde chtěla své říct Marianne Martinová. Ve 12. etapě do Grenoblu vyhrála a oblékla žlutý dres. Dva dny nato byla nedostižná zase v La Plagne. „Přitom když jsem do Francie přijela, chtěla jsem puntíkatý dres,“ odkazovala k ozdobě nejlepšího vrchaře pelotonu a z vedení byla překvapená.
Stejně jako z bolesti, kterou si hory schovávají pro každého dobyvatele. Byť možná nepatří k nejvyšším, ani nejdelším, zůstal jí v paměti hlavně alpský Col de Joux Plane. „Porod byl hrozný a přeci jsem do toho šla znovu. S tímto kopcem si nejsem jistá,“ přirovnávala. „Na ten pohled nikdy nezapomenu. Uviděla jsem kopec a pomyslela si: To nemůžu vyjet.“
Ale vyjela a nakonec dojela až do Paříže, kde to nebyla žádná oslavná vyjížďka, protože až do poslední chvíle bojovala s Nizozemkou Hageovou, která se ani poslední den nemínila vzdát a útočila.
Laurent Fignon po boku americké šampionky
Nakonec zbylých 35 závodnic kroužilo v Paříži po Elysejských polích a najednou odkudsi z davu uslyšela: Go Marianne! „Až v dalším kole jsem uviděla tátu.“ Přiletěl z Ameriky na poslední etapu a přichystal jí překvapení. „Bylo ohromně dojemné, že jsem mu mohla dát tohle vítězství.“
Vítězství, které změnilo pořádky. Marianne vyrůstala v malém městečku, kde ji každý znal jako tu holku od pana doktora Martina. Červenec 1984 ale všechno otočil. Najednou byl James Martin otcem Marianne Martinové, vítězky Tour de France s náskokem 3:17 minuty na druhou, s puntíkatým dresem k tomu žlutému a navíc vítězstvím v hodnocení týmů, které Američanky opanovaly.
„Nejdřív na Champs-Élysées vyhlašovali ženský závod, pak mužský a na závěr jsem tam stála s Laurentem Fignonem sama,“ nemohla uvěřit. Po jejím boku přeci stál dvojnásobný šampion v profesorských brýlích. „A to bylo neskutečné.“
Sedmatřicet let po jejím vítězství ji uvedli do americké síně slávy. Žlutý dres byl přece terno. A přece o něm většina lidí v jejím životě krom rodiny a blízkých přátel neměla páru. „Polovina kamarádů ani neví, že jsem kdy na kole závodila,“ přiznávala.
Neměla potřebu se tím chlubit, byť na svůj životní výsledek byla patřičně hrdá. „Ale jen proto, že jsem vyhrála Tour de France, to přece nebudu někde vykřikovat.“
Jenomže doba se změnila a na vítězku letos obnovené Tour, ať bude z Nizozemska, Polska nebo Ameriky, se nezapomene už nikdy. Bude totiž první, ačkoliv už víme, že to není tak úplně pravda.
