Od hezky propečených steaků a červeného vína k tomu, jak bylo zvykem v minulém století, po ketony dneška. Nejen nad řídítka sklání peloton své hlavy, když závodí na Tour de France o žlutý dres. Taky talíř u večeře rozhoduje o vítězích.
Od chvíle, co vynalezli kolo, decimuje peloton stáda hovězího dobytka. Ráno, v poledne, večer musí na stole vonět plátek proteinů, jediného myslitelného paliva. Síla v nohách = maso.
Eddy Merckx: Celý život jsem jedl rýži a steaky
Belgičan Briek Schotte ve 40. letech ve svých kufrech po trati Tour, v níž v roce 1948 skončí druhý, pašuje maso, které si pak vaří v kavárnách. Když do sportovního důchodu odchází Eddy Merckx, největší cyklista dějin, pronese: „Celý život jsem strávil tím, že jsem pojídal steaky a rýži, někdy pět až šest hodin denně.“
Zelenina se vydává do protiútoku jen velmi nesměle a pomalu. Roger Lapébie, co vítězí v ročníku 1937, je takřka výhradně vegetarián. Robert Millar, první ve třech etapách Tour, jede taky na zelený pohon, ale v roce 1979 vyhraje Grand Prix de la Boucherie neboli Velkou řeznickou cenu v Monthléry.
Američan Dave Zabriskie se veganem stane v roce 2011 a Tom Boonen (v holandštině to znamená fazole) zkouší od roku 2009 makrobiotickou stravu, ale v předvečer velkých klasik nikdy nezapomene na tradiční steak. Nikdy neřekne proč. Až do 80. let jsou steak a rýže standardem i u snídaní a Sean Kelly a Claude Criquielion jsou asi poslední ranní kanibalové.
Richard Virenque se cpal jen glukózou
Historie jídelníčků je dlouhá a plná objevování. Biologové na konci 30. let hledí do zkumavek a vyhlásí: nejlepším palivem je cukr. A tak se prosadí, nejprve ve formě ovoce. Belgičan Désiré Keteleer, vítěz jedné etapy Tour, přisuzuje svoji formu v sezoně 1952 těm 150 kilům pomerančů, které za zimu pozřel.
Taštičky s občerstvením, které si závodníci v etapách přebírají, jsou zprvu plné kostek cukru. Maséři mažou do housek taky tuny marmelád a medu. Jiný Belgičan, třikrát vítězný v etapě Michel Pollentier je zase znám, že v kapsičce svého dresu vozí v 70. letech dvě tyčinky čokolády Côte d’Or.
Aby jezdili rychle, konzumují pak závodníci i pomalé cukry: kaše, koláčky, cereálie. V 80. letech přicházejí první pokusy s energetickými tyčinkami, z nichž se dnes vyvinuly tuby s gelem. Různé energetické bomby alias šlehy, které mají rychle nastartovat motor závodníka.
A už je tu Richard Virenque, rekordman co do počtu puntíkatých dresů. Než se pustí na Tour do práce, kdy spálí třeba 8000 kalorií za den, cpe se, co se do něj vejde. Od budíku jen glukózu. Američan Lance Armstrong miluje Evropu, protože se tu k snídani podává Nutella. Pak Itálie v devadesátkách tlačí těstoviny. Lev z Flander Johan Museeuw, co taky dvakrát ve Francii slavil, je miluje jen tak – bez omáčky, s olejem z oliv a parmazánem.
Válka s cukry? Od roku 2010
Slovo nutrice cyklistika vynalezne někdy v 70. letech. Tehdy se přestane každý den podávat chřest, který Belgičané posměšně nazývají francouzské hranolky. Tajemství je v rozmanitosti. Na parkovištích postávají kuchařské vozy, v nichž se točí brigády kuchařů a výživových poradců. Sem tam na stole stojí i lahev červeného, protože kalorie rozpuštěné mezi tolik závodníků nevadí. Šampaňské po vítězství? Proč ne, ale jen srknout.
Hned za cílovou čárou startuje proces odpočinku. Lahvičky s umíchaným regeneračním drinkem brzy odhalují své dno. Cukry a minerály tečou do unavených motorů, v chladu týmového autobusu už nastudeno připravené těstoviny, rýže, brambory.
Od roku 2010 pracují laboratoře s termínem low carb, který vyhlásil válku cukru. Když tělo zbavíte jeho benzinu, začne palivo tvořit z tuků – ketonů. Braddley Wiggins a po něm i Chris Froome absolvují maratonské tréninky bez jediné špetky cukru, načež ketony začínají vyjíždět i z továren. A některé týmy je zařazují do menu a tento hi-tech chod je stojí dost peněz.
Energie při honbě za žlutým dresem Tour de France je velká věda, což stihl letos poznat taky na Col du Granon hladový Pogačar. S prázdným žaludkem ani ten největší šampion nikam nedojede. Tak šup ke stolu.
