Nejprestižnější etapová bitva planety spěje do finále. Tour de France si více než jiné závody žádá totální týmovou disciplínu. Jakkoliv se to zdá bláhové, cyklistika je mimořádně týmový sport. Přestože v Paříží na pozadí s Eiffelovou věží stojí na stupních vítězů jen jeden závodník, bez týmových kolegů by velmi pravděpodobně nedokázal nic.
Každý tým tvoří osm mužů v sedle, kteří jednadvacet etap spolupracují s jediným cílem. Získat vítězství a slávu. Jak jsou role v jednotlivých formacích rozděleny?
Domestik
Původem pochopitelně nejde o nosiče vody. Jenže ve světe World Tour nemůže být lídrem každý. Takže někdo prostě musí přijmout roli pomocníka. A ti se ještě dělí na rovináře a vrchaře. Domestik musí být stoprocentně loajální. Smířený, že na velkých závodech pracuje pro hvězdy. A možná dostane šanci na menších závodech. Ale jen možná.
Jeho úkolem je na rovinatých úsecích rozrážet vítr pro lídra, stahovat únik, který není žádoucí či diktovat tempo v úvodu kopce, dokud ještě stačí se silami. Jezdí k doprovodnému vozu pro bidony, pro jídlo, přebírá tašky s občerstvením pro sebe i svého lídra od pomocníků stojících na kraji silnice.
Mnohdy se stane, že domestik má z hlediska konečného účtování pro Grand Tour v hodinách v nohách další etapu. Ale jde o muže, které si lídři nesmírně cení. Uvědomují si, že bez nich nemohou uspět.
Česko mělo v tomto směru superhvězdy. Pavel Padrnos byl hvězdou formace US Postal, v jejíž barvách kraloval Lance Armstrong Tour de France. A František Raboň zase rozjížděl spurty a dřel pro Marka Cavendishe v HTC Columbia či Quick Stepu.
Sprinter
Muž určený pro výhry v etapách a v bodovací soutěži. Říká se, že sprinter musí být výjimečně agresivní. Ale někdy stačí prostě jen větší chytrost a předvídavost. Riskovat průjezd kolem bariéry či mezi dvěma soky, nebo se vydat ze všech sil na větru?
Někteří muži pro boj o dílčí triumfy v rovinatých etapách ani nepotřebovali rozjížděcí vláček. Zářným příkladem je Peter Sagan, který si často dokázal jenom najít správné kolo, za které se pověsil. Je třeba cit pro pohyb v balíku. Když se závodník zapomene příliš vzadu, ztratí naději na úspěch. Když je zase příliš vpředu a na větru, plýtvá silami.
Navíc každý spurt je jiný. Někdy na větru, jindy v táhlém mírném stoupání, poté v klesání nebo za zatáčkou. Musí mít i velkou psychickou odolnost. Na jeho bedrech totiž spočívá umění korunovat úspěch celého týmu. Nezbytná je i velká odvahy. Není potřeba zdůrazňovat, že ve sprintu se často padá. A jde o karamboly v děsivých rychlostech. Fabio Jakobsen by mohl vyprávět, jak na něj při spurtu první etapy před dvěma lety v Polsku sáhla smrt…
Kapitán
Nemusí jít nutně o lídra. Kapitán řídí týmové kolegy uprostřed pelotonu, posouvá je vpřed pokud se blíží kritické pasáže, jako třeba zúžená silnice. Každému taková role nesedí, protože nechce nést odpovědnost za další členy formace a hodlá řešit jen vlastní výkon, nikoliv denně v průběhu etapy zjišťovat rozpoložení kolegů.
Kapitán nemusí být nejsilnější či nejrychlejší, ale musí mít správné instinkty a rychlé rozhodování. Potřebuje znát trasu závodu, kopce, nebezpečné zatáčky, místa s problematickým větrem. Takovou pozici kupříkladu plnil Roman Kreuziger při poslední účasti na Tour de France. V době vysílaček je kapitán spíše takovou prodlouženou rukou sportovního ředitele, ale někdy se stane, že vysílačky nefungují. A pak je role kapitána hodně důležitá. Nemluvě o mistrovství světa, kde jsou vysílačky zakázané.
Vrchař
Cyklista pro tohle „řemeslo“ musí mít předpoklady. Je potřeba si držet minimální váhu. Kdo je vysoký a svalnatý, těžko se prosazuje. Každý kilogram navíc vyžaduje větší výkon. A zbytečně vynaložené watty pak chybí ve finálových pasážích stoupání.
A protože vrchaři na Tour de France absolvují kopce dlouhé několik desítek kilometrů, musí vrchař hlavně snášet bolest. Nejen v samotném závodě, ale hlavně v přípravě. Intervalové tréninky pekelně bolí. Dlouhé intervaly na minimálních wattech, to je peklo. A pořád dokola. Ale kdo vydrží, v závodě pak v kopcích létá. A užívá si extáze, jako Tom Pidcock vyjíždějící první na legendární Alpe d´Huez.
Jenže občas se stane, že etapa nekončí na vrcholu. Specialitou posledních let je natáhnout bitvu o denní vítězství až do městečka pod kopcem. Tudíž vrchař musí být i skvělý ve sjezdu. Jenže mnoho cyklistů má zábrany. Zejména na mokru. Přitom sjezdy jsou veledůležitou součástí boje o vítězství. A to nejen etapové, ale i z hlediska celkového pořadí…
Lídr
Muž určený pro boj o výsledek v celkovém pořadí. V případě etapových klání se jedná většinou o vrchaře, který má skvělou nebo alespoň velmi dobrou časovku. Musí umět překonávat kritické okamžiky, eliminovat slabé chvilky. Musí mít autoritu, respekt.
Kupříkladu UAE Emirates mají jasnou jedničku jménem Tadej Pogačar, který ovládl dva minulé ročníky Tour de France. Některé týmy sází na strategii s dvěma lídry. Takže kupříkladu Jumbo Visma na letošní Tour de France přijelo s jedničkou v osobě Primože Rogliče, druhým lídrem je Jonas Vingegaard. Důvod takového přístupu je prostý. Pokud by se Pogačar zranil či onemocněl, plány UAE Emirates jsou v troskách. Naproti tomu, když Roglič po pádu ztratil, Vingegaard převzal jeho úlohu.
A pak jsou tu specifika. Vybrané formace se specializují na etapová prvenství, tudíž mají jako lídry určené klasikáře či spurtery. Případně stáje se třemi lídry, čímž v minulosti proslul tým Movistar. A nikdy na Tour de France s touhle filosofií neuspěl.