Je to ikona. Není nejdelší, není nejstrmější a přeci má zcela výsostné místo na seznamu stoupáních, která se s větší či menší pravidelností objevují v itineráři Tour de France. Netušíte? Přeci Alpe d’Huez!
Poprvé se do horského střediska v Alpách jelo v roce 1952. Konsorcium hoteliérů zaplatilo na tehdejší poměry nevídanou sumu sto tisíc korun, aby poprvé v historii měla etapa Tour de France horský dojezd. Triumf slavil Fausto Coppi. Ital porazil k nelibosti fanoušků domácího Jeana Robica.
Nizozemská nadvláda
Shodou okolností šlo o první ročník, který televizní kamery mapovaly z motocyklů. Samozřejmě nikoliv živě. Vše se natáčelo a materiál se večer posílal do Paříže, tudíž obrázky se pouštěly se čtyřiadvacetihodinovým zpožděním.
„Tourmalet, Galibier a Izoard jsou mystické vrcholy Tour de France. Ale Alpe d’Huez je symbolem zlatého věku cyklistiky. Je to symbol moderny. Hollywood cyklistiky,“ prohlásil legendární komentátor Tour de France Jacques Augendre.
Jednadvacet serpentin se však nestalo legendárními okamžitě. První reakce byly spíše negativní. Trvalo téměř čtvrt století, než se Stará dáma na jednadvacet serpentin vrátila.
V roce 1976, kdy etapu vyhrál Joop Zoetemelk z Nizozemska. A odstartoval éru, která navždy změnila vnímání Alpe d’Huez. Ze třinácti zdejších dojezdů do roku 1989 osmkrát slavili cyklisté původem ze země tulipánů!
Fanoušci oranjes v červenci při průjezdu Tour de France horu doslova ovládnou. Sedmá serpentina nese název Nizozemská! Jednotlivé zatáčky jsou pak pojmenovány po vítězích etap s finišem v Alpe d’Huez.
Karneval s milionem účastníků
Jak v dobách nizozemské „invaze“ rostla popularita etapy s dojezdem Alpe d’Huez, narůstal počet fanoušků. Z tisíců jich byly desetitisíce. Z desetitisíců statisíce. A v roce 1997 horu obsadil milion diváků. Ale jde o čísla, která nelze ověřit. Každopádně při pokusu o kontrolovaný přístup v letech 2001 a 2003 starosta Alpe d’Huez oznámil, že fanoušků bylo 350 tisíc, respektive 400 tisíc. Prostě ohromující.
Je to několik dnů trvající karneval. Dorazit s karavanem či obytným autem je nutné minimálně týden v předstihu. A pak prostě prožít na hoře dovolenou. Jeden rok se po etapě našlo v rokli pod serpentinami mezi plechovkami od piva a střepů od lahví lidské tělo. V chaosu bujarého „cyklistického večírku“ však nikdo nikoho nepostrádal.
Komentátoři etapu s dojezdem na Alpe označují jako Glastonbury světa cyklistiky. Prostě největší a nejdůležitější festival, jen hudbu nahradí cyklisté.
Zdejší kostel byl ještě před několika lety používán jako tiskové středisko a byl pravděpodobně jediným kostelem na světe, kde byly na jeden den povoleny popelníky a sakristie se proměnila na bar.
Zatímco fanoušci jsou v extázi, cyklisté trpí. V roce 1999 vyhrál etapu Ital Giuseppe Guerini poté, co ho srazil divák, který si chtěl cyklistu vyfotografovat. O pět let později při individuální časovce bylo fanoušků ve stoupání tolik, že se závod proměnil v totální chaos, když diváci tlačili cyklisty k vrcholu.
Králem Alpe d’Huez je Marco Pantani
Každopádně neoficiálním šampionem hory je tragicky zesnulý Ital Marco Pantani, který 13,8 kilometrů s průměrným sklonem 8,1 procenta zdolal za 37:35 minuty v roce 1997.
Problém je, že časy, jimiž se pyšní Američan Lance Armstrong, byly vyškrtnuty kvůli přiznání z dopingu. Jenže pozitivní byl i Pantani. I Jan Ullrich. Stejně tak domácí miláček Richard Virenque. Nebo Floyd Landis. Nejrychlejší časy jsou prostě spjaty s dobou temna. Dobou plnou užívání nepovolených látek. Kdo byl tedy nejrychlejší? Coppi? Indurain? Sastre?
Ať už to byl kdokoli, v hlavní roli stejně už navždy bude Alpe d’Huez. Jediné místo, kde cyklisté nejsou hlavními hvězdami, ale tvoří jen kompars. Jde o kopec, kde se píšou dějiny cyklistiky. A jinak tomu nebude ani při dvanácté etapě Tour de France 2022!
