Snad každý alespoň zaslechl jméno Pabla Escobara, který doma v kolumbijském Medellínu vedl až do své smrti v roce 1993 drogový kartel. Už méně, ačkoliv se nakonec v 80. letech stal dvojkou této organizace, je známo jméno Escobarova staršího bratra Roberta. A snad ještě míň to, že než se připojil k bratrově kriminální partě, byl slušným cyklistou, co snil o nejslavnějším závodu planety.
Cesta podsvětím bývá temná a nebezpečná, tu vražda, tu únos, krev, policie… A nakonec nevyhnutelně basa! Taky Roberto Escobar poznal, jak studí zdi žaláře, kde nuceně přes deset let odpočíval, protože se nechal zlákat vidinou kokainových peněz.
O dva roky mladší Pablo se dík drogám stal jedním z nejbohatších lidí na světě a v Kolumbii nepřítelem státu číslo jedna, když začal páchat zločiny, aby uchránil svoji kokainovou stezku do USA. Roberto byl ve srovnání s jeho explozivním charakterem poněkud klidnější, a ne tak krvavý. A přeci mu přišili spoluvinu za to, že vedl kasu této skupiny. Jeho prací totiž bylo vážit kamiony s penězi.
Neměl možná tak významnou roli, a přeci byla na jeho hlavu vypsána druhá nejvyšší odměna. Větší cenu měla jen ta Pablova. Až Roberta nakonec v roce 2006 propustili, sepsal memoáry nazvané Příběh účetního, ve kterých odhalil detaily fungování kartelu, který svého času kontroloval 80 procent světového trhu s kokainem.
Roberto Escobar: Dám vše za výhru na Tour
Tuto temnou kapitolu jeho života předcházela jiná, sportovní. A protože každý sportovec míří svými svaly a snahou až na vrchol, nebyl Roberto jiný. „Dal bych všechno za to, kdybych mohl vyhrát Tour de France,“ tvrdíval.
Narodil se dva roky po válce, s kolem začal v klubu Mediofondo, který platila energetická společnost, a patřil k nejlepším talentům regionu Antioquia. Proto bral zlato na Bolívarovských hrách a bronzový dojel na domácím mistrovství, načež třikrát závodil v etapách Kolem Kolumbie, největším závodě své země. „Teď konečně lidi pochopili, jak dobrý jsem,“ říkal.
Jeho osudovým soupeřem byl Martín Emilio Rodríguez, jemuž se podle indiánského náčelníka přezdívalo Cochise. Co Roberto pamatuje, porazil ho jedinkrát a v novinách pak stálo: Dárek Cochiseho R. Escobarovi. Pokaždé, i po letech ho to rozlítí, „protože je to lež!“ bránil se. „Měl jsem na něj náskok pět minut, takže jaký dárek. Tehdejší novináři byli Cochiseho patolízalové.“
Skončil ve třiceti a trénoval národní tým
Když mu bylo třicet, aktivní kariéru ukončil a stal se národním koučem, jenomže federace se dozvěděla o aktivitách jeho bratra, které nabíraly na síle a krutosti, a s takto ušpiněným mužem nechtěla nic mít, tak ho z postu propustila.
Roberto si založil vlastní tým Ositto Bicycles, který financoval za pomoci svého cyklo krámku, a dvě T v názvu mu měla dát italský šmrnc. Obvinění, že fungování týmu platil z bratrova drogového obchodu, odmítal, na druhou stranu ale nemohl popřít, že měl daleko široko nejnaditější kasu.
Nakonec i u tohoto týmu skoncoval a naplno se zanořil do práce v bratrově kartelu, čímž pohřbil svou cyklistikou legendu. A měl vlastně štěstí v neštěstí, protože zatímco on přežil, Pabla policie zastřelila. „Pašování drog vás dostane do nemocnice, do vězení nebo na hřbitov.“
Na vrcholu žebříčku! Nikoliv cyklistického
On zůstal někde na půli cesty, protože dědictvím jeho drogové minulosti je ztráta zraku. Ve vězení mu vybouchla dopisová bomba, která přitom prošla sedmi policejními kontrolami a taky rentgenem. Obálka s modrým pruhem naznačovala, že je od soudu. A když ji otevřel, explodovala. Ačkoliv se mu do jednoho oka zbytky zraku vrátily, vidí dnes jen siluety, takže na kole už nikdy víc jezdit nemohl.
Dnes Roberto žije v Pablově rezidenci, kterou proměnil ve svatyni, v níž připomíná bratrův nechvalně proslulý život. Městská rada v Medellínu „muzeum“ ze strachu, že se jím adoruje život zločinného násilníka, zavřela. A přeci tam proudí návštěvníci, které Roberto vítá. A říká jim: „Není dne, kdy by mi Pablo nechyběl.“
Od doby, co nevidí, je rádio jeho nejlepším a vlastně jediným průvodcem po Giru nebo Tour, kde Kolumbijci Egan, Rigo nebo Nairo posledních pár let válí. Tak, jako chtěl kdysi on sám. Roberto Escobar se možná dostal na vrchol žebříčku kriminálníků. Ale ten cyklistický mu zůstal zapovězen.
