Byl to krutý a neústupný egomaniak. Byl taky patriot, ale despota, sadista a narcis. V hloubi duše však Henri Desgrange nade vše miloval závod, který stvořil. A miloval lidi, co ho tvořili.
V roce 1924 musel jeden z nejlepších závodníků Tour de France opustit závod, protože porušil pravidla. Ne že by se kousek tratě svezl vlakem, jak to mnozí závodníci tehdejší éry dělali. Nepodváděl se zakázanými látkami, které vlastně zakázané nebyly, protože žádné dopingové testy neexistovaly. A tak snad každý v pelotonu nějaký ten stimulant používal, aby vůbec kolosální, klidně 400kilometrové etapy přežil.
Henri Pélissier si prostě jen nesměl sundat svetr, když zpoza obzoru vyšlo slunce a ohřálo francouzské ráno! Prazvláštní předpis z bizarní a sadistické knihy pravidel nařizoval účastníkům ukončit etapu s přesně týmž vybavením a oblečením, s jakým ji zahájili. A jedno, jaké panovaly ten který den na trati podmínky.
Takové a podobné výmysly měl na svědomí jeden muž: zakladatel Tour de France a její ředitel Henri Desgrange.
Vyhazov za duši ponechanou u silnice
Ten měl s Pélissierem dlouhodobé spory. Už v roce 1920 jeden z nejtalentovanějších závodníků své doby Tour opouštěl na protest proti dvouminutové penalizaci za to, že po výměně defektu nechal u silnice ležet píchlou duši. A protože Desgrange vlastnil taky deník L´Auto, který jediný měl právo o závodě informovat, využil jeho stránek a Pélissiera na nich lynčoval, když napsal: „Je to klasa, ale neumí trpět.“
A tak i Pélissier se uchýlil k psanému útoku a v rozhovoru pro reportéra Alberta Londrese jezdce přirovná k otrokům silnic. „Vlastně organizátoři s cyklisty zacházejí jen o něco málo lépe než s otroky,“ prohlásil.
A vlastně měl pravdu, protože Tour pod Desgrangem byla zamýšlena tak, aby ji jezdci vzdávali, aby do cíle dorazil jediný, ten nejlepší. Šampion. Jeho filozofií nebyla oslava toho, co člověk zvládne. On chtěl demonstrovat, co už možné není. Ale Tour byla jeho a on byl Tour. A a tak si mohl dělat, co chtěl.
Vedle extrémních porcí kilometrů le directeur zakazoval pomoc zvenčí, náhradní díly (pokud si je tedy závodníci nevezli s sebou už od startu), účastníci nesměli ani pít víc, než bylo předepsáno. A o pravidle ohledně oblečení už víme. A když přišly první přehazovačky, měl je za doping a změkčilost a odmítal je: „Jsou jen pro lidi nad 45. Není lepší vítězit silou svalů než funkcí přehazovačky?“
Pravděpodobně by proto odmítal dnešní vysílačky, měřiče výkonu i protokol o extrémním počasí, který si závodníci vymohli. A který upravuje, za jakých podmínek se ještě smí a za jakých už ne závodit.
Žlutý dres nese jeho monogram
Na druhou stranu by musel vrnět blahem, kdyby viděl současné experimenty ve stejném duchu, jaký on prosazoval – tedy dostat z člověka víc, než v něm je. Například loňský dvojitý přejezd Mont Ventoux nebo letošní návrat na kostky na severu země známé z klasiky Paříž-Roubaix. To je cyklistika z dávnověku, tvrdá a spravedlivá, jak ji prosazoval.
Jistě by byl taky rád, že na něj dodnes vzpomínají zvláštní cenou Souvenir Henri Desgrange udělovanou prvnímu muži na nejvyšším vrcholu toho kterého ročníku. A jistě by byl rád, že žlutý dres šampionů nese jeho vlastnoruční monogram HD neboli permanentní připomínku muže, který Tour stvořil a který ji vyslal na její dlouhou pouť až do současnosti.
Co začalo jako závod pro veřejnost s cílem nastartovat prodej Desgrangeova uvadajících novin L´Auto se rychle metamorfovalo do socio-kulturního fenoménu, jehož se Henri stal nadšeným kápem.
Vedle pohádkových dobrodružství muže a jeho stroje mohl obyčejný Francouz poprvé v životě z ještě teplého výtisku obdivovat momentky z druhého konce své země, kde pravděpodobně nikdy nebyl a nebude. Od svých pionýrských let pomáhala Tour budovat pocit národní hrdosti a šířila zeměpisné osvícenství. Ostatně ani dnes nemůžeme Tour vnímat jen optikou cyklistického závodu, ona přesahuje hranice sportu.
Tour jsou slunečnice. Tour jsou hrady a zámky. Tour jsou hory i zemědělci, co na svých polích vytvářejí z balíků slámy nebo kolem dokola kroužících traktorů obrazy na pozdrav pelotonu. Tour je léto. Tour je to nejlepší z Francie. A to vše hlavně díky muži, který byl tak přísně krutý, ale který to přitom jen myslel dobře.
