Má na povel generaci českých vycházejících cyklistických hvězdiček. Tomáš Konečný sám jezdil po boku největších hvězd profesionálního pelotonu jako byli Ullrich, Vinokurov, Indurain, Rominger a další. Nyní z pozice trenéra národního týmu diriguje svoje nástupce při závodech napříč Evropou. A doufá, že při domácím Závodě míru do 23 let se dočká českého dresu na nejvyšším stupni.
Jak se skládá tým pro Závod míru do 23 let, který jezdí národní týmy a etapové klání za krátkou dobu existence proslulo mimořádnou náročností?
Jako lídr musí být nejlepší vrchař v sestavě. Ale současně tým nemohou tvořit jenom vrchaři. Musí jít o sehranou partu. Už od února jezdíme závody s určitou taktikou, kdy máme lídra a ostatní jsou tam proto, aby mu pomohli a připravili podmínky. Ale kluci vědí, že lídr jim vše vrátí v jiných etapách. Třeba pomůže v hromadném spurtu, jímž většinou končí první den.
Kluci už mnohdy mají podepsané profesionální smlouvy v týmech. Není pro jejich ego a sebevědomí problém podřídit se taktice v národním dresu? Nechce být každý z nich lídrem?
Všichni svoje role přijímají naprosto bez remcání. Hned na úvod sezony si jasně řekneme, co se od koho očekává. Navíc úspěch na Závodě míru je pro celý tým pozvánkou na Tour de L´Avenir, kde se klukům otvírají dveře do světa World Tour. Všichni si uvědomují, že jde o dvě úzce spojené nádoby, protože se bavíme o dvou nejprestižnějších a nejnáročnějších etapových závodech v dané kategorii.
Samozřejmostí dnešní doby jsou už v případě náctiletých kluků osobní trenéři, výživoví specialisté a další experti. Co přesně vlastně může ovlivnit reprezentační trenér?
Snažíme se do kluků vtloukat vítěznou mentalitu. Pořád jim opakuji, že můžeme prohrát, ale musíme se o vítězství porvat. Nejhorší je jít na start s hlavou dolů a bát se. Schovávat se. Vadí mi, když některý z kluků raději jenom jede, než aby zariskoval a zkusil naskočit do úniku nebo zaútočil.
Plníte u týmu složeného z kluků na hranici dospělosti jen roli trenéra, nebo je třeba občas přijmout i pozici mentora, takového druhého táty?
Z hlediska servisu mají kluci absolutně profesionální podmínky. Už od juniorů jim reprezentace vytváří zázemí, které nabízí vlastní týmy. Masér, mechanik to je samozřejmost. A já se občas z role trenéra musím převtělit do pozice psychologa. To, když se třeba lídr sesype, protože zůstal odpáraný někde na větru nebo měl defekt…
Chybí dnešním mladým cyklistům větší hlad po úspěchu? Uspokojí se třeba podpisem prvního profesionálního kontraktu a neřeší potřebu se posouvat dál?
Ano. Samozřejmě nejde paušalizovat. Ale dnešní generaci stačí k uspokojení méně. Mladí jsou zbrklí. Kolikrát vyhrají jeden závod a myslí, že jim patří svět. Zase se vrátím k závodnickému myšlení. Někomu stačí být mistr republiky a je spokojený. Ale to je špatné. Musí chtít vyhrát mistrovství světa, vyhrát Tour de France. A nejde přitom jen o záležitost silnice. V případě bikerů či cyklokrosařů musí být motivace vyhrávat světové poháry, mistrovství světa. Jasně, třeba to nevyjde. Ale pořád je co zlepšovat. Mnohdy přitom cítím z kluků takový postoj, že být pátý je paráda.
A lze takový přístup odnaučit?
Já klukům pořád říkám, že ve World Tour se počítají jenom vítězství. Buď jste vítěz, nebo nepostradatelný domestik. To jsou kluci, kteří jsou cenění. Mají skvělé kariéry. Mnohdy u mladých postrádám pocit nebát se jít vyhrát. Strachují se, aby při závodě neodpadli, a tak nepředvedou vůbec nic. Přitom hlava, respektive psychická stránka je v dnešním sportu děsně důležitá.
Dělá rozdíl mezi vítězem a poraženým?
Jsem si jistý, že hlava dělá padesát procent výkonu. Na startu je sto padesát kluků, všichni chtějí vyhrát. Všichni umí jezdit na kole. Takže už na tom startu musí být závodník přesvědčený, že může vyhrát. Je třeba nebát se rvát. Dostat pod kůži aktivní závodění. Jet s nejvyššími ambicemi ať už z hlediska sprinterských či vrchařských prémií, úniků nebo celkového pořadí. Pokud jezdí kluci pasivně teď, před přestupem mezi absolutní elitu, tak následně ve World Tour už to nezlomí. Naším cílem je být rovnocenným soupeřem pro cyklistické velmoci jako jsou Itálie, Belgie či Francie. Proto jim pořád říkám: Hlavně buďte vidět!
Má Česko aktuálně sestavu, která může Závod míru vyhrát?
Ano. Jsem o tom přesvědčený. Současná generace je hodně silná. Mathias Vacek vyhrál mistrovství Evropy juniorů v časovce a v devatenácti ovládl etapu na UAE Tour, kde bylo nejlepší obsazení. Pavel Bittner má stříbro z mistrovství světa juniorů, vyhrál etapu při loňském ročníku Závodu míru. Máme Vojtu Řepu či Petra Kelemena, kteří jezdí v zahraničí.
Promítá se fakt, že mladí reprezentanti už mnohdy podepsali první smlouvy, do ochoty oblékat dres národního týmu? Nebo je Závod míru tak velkým lákadlem?
Jet v reprezentačním dresu Závod míru chce každý. Zájem ze strany kluků je velký. V případě úspěchu se všem otvírá velká budoucnost. A pokud má někdo budoucnost jistou, stejně nechce chybět, protože jde o velice prestižní závod, který může vylepšit pozici každého jednotlivce. Tudíž jsem v kontaktu se sportovními řediteli a s trenéry jednotlivých týmů, aby sezona byla rozfázována. Mám přehled, které závody pojedou. Pochopitelně kluky sleduji, a pak už jen podle aktuální formy proběhne finální nominaci.
Představuje triumf v Závodě míru do 23 let automaticky vstupenku do World Tour?
Je to strašně jednoduché. Jde o tak náročný závod, že vítěz celkového pořadí či vítězové jednotlivých etap nejsou náhodní. Jde o ryzí výkonnost. Řadu závodů můžete vyhrát prostě proto, že máte kliku nebo kolem sebe skvělý tým. Ale Závod míru je ve své věkové kategorii extrém. Ani jedna etapa není odpočinková. Dvě jsou extrémně těžké, pro vrchaře. Vyhrávají jenom ti nejsilnější. Kdo uspěje v Jeseníkách, prosazuje se v budoucím věku ve World Tour. Jasně, někomu úspěch stoupne do hlavy, cyklistika ho přestane bavit… Ještě jeden krůček z třiadvacítky mezi elitu je potřeba udělat. Ale triumf v Závodě míru je poukázkou na skvělou kariéru.
Je pro kluky výhodou, že se jeden z nejprestižnějších závodů v kategorii jede doma? Nebo je start v Závodě míru dostává pod tlak?
Jde o výhodu. Celou trasu si můžeme projet. Ukazujeme si, kde bude foukat vítr, jaké jsou nástrahy jednotlivých etap. Navíc už existují aplikace, v nichž lze celou trasu vyprofilovat a třeba i simulovat větrné podmínky pro daný den. Snažíme se nachystat tak, aby je nic nepřekvapilo, protože detailní znalost všech aspektů je důležitá. A když pak přijedou na kopec, který je totálně obsypaný lidmi, tak je to motivuje a žene dopředu. Pokud bojují třeba s výjezdem na Dlouhé stráně a v určitých pasážích jsou lidé v zástupu, určitě to vyhecuje.
