Famózním stylem vyhrál v probíhající sezoně už tři závody. Na dubnovém Coppa Dondeo přijel Pavel Novák do cíle na prvním místě po padesátikilometrovém sólu, v polovině května ovládl závod Piccola San Geo, když opět deklasoval zbytek startovního pole rozdílem třídy a v cíli měl dvě a půl minuty k dobru. A pak vyhrál juniorské Strade Bianche po nástupu třináct kilometrů před cílem.
Je mu sedmnáct let a v Itálii ho už možná znají víc než v Česku. Pavel Novák je členem české juniorské reprezentace na silnici, prošel týmy RBB a Tufo Pardus Prostějov a od letošního roku závodí v italském juniorském týmu Ciclistica Trevigliese. Zatím se mu tam daří skvěle. V nabité konkurenci už dokázal vyhrát tři jednorázové závody. „Cítím, že mě tohle angažmá hodně posouvá a zatím všechno vychází skvěle,“ říká Novák, který se až do čtrnácti let věnoval hokeji a teprve pak začal s cyklistikou.
Jak se vlastně zrodilo vaše italské angažmá?
Šlo to přes pana Vršeckého a Martinu Růžičkovou, která v Itálii žije. Řekla mi o jednom juniorském týmu, který by o mě měl zájem, a já souhlasil. Někdy vloni v říjnu jsme se dohodli.
Je Itálie ideální cestou, aby člověk jednou v cyklistice dokázal něco velkého?
Za mě určitě ano. Během pár měsíců jsem tady získal spoustu zkušeností. Je to úplně jiný styl závodění než v Česku, jezdí se v daleko větší rychlosti, je tu daleko větší konkurence. Cítím, že mě to hodně posouvá.
Co je vlastně Ciclistica Trevigliese za tým?
Vyloženě juniorský tým. Základnu máme v Trevigliu asi 30 kilometrů od Milána. Je nás dvanáct. Samí Italové a já jako jediný cizinec.
Pobíráte v týmu nějaký plat?
Tým mi zajistil bydlení, žiju v týmovém baráku. Jsem tu většinou sám, někteří kluci tady třeba přespí jednu noc před cestou na závody. Musel jsem se naučit sám vařit, prát, ale zvládám to. Plat nedostávám žádný, ale tým mi platí i jídlo. Když potřebuju na nákup, jdou se mnou a zaplatí to. Nějaké peníze mám z výher na závodech, které se dělí mezi tým.
Jaké máte materiální zabezpečení?
To je špička. Kola BMC a na časovku Specialized. Po téhle stránce je to pro mě velký skok.
Učíte se za pochodu italštinu?
Snažím se, ale pořád to není ono. Přišel jsem sem 20. února a dnes asi tak ze 60 procent všemu rozumím. S mluvením je to horší, zvládám základní věci a spíš si pomáhám angličtinou. I když s tou taky bojuju, ze školy jsem toho moc neuměl. Musím se pořád učit.
Na kontě už máte tři vítězství. Vzbudilo to v týmu nadšení?
Všichni mají velkou radost, že mi to tak jde. Tady se jede naplno hned od začátku, každý se chce ukázat, aby si jich všimla italská reprezentace. Na startu závodů Italského poháru je od 150 do 200 juniorů, takže každé vítězství má váhu. Závody, co jsem vyhrál, nebyly určitě lehké. Všechny se jely ve zvlněném profilu a vždycky jsem dokázal přijet sám. Byly to zatím nejlepší výsledky týmu.
Jakou máte pozici? Jste lídrem?
Většinou ano, ale kluci s tím nemají problém. Pomáháme si navzájem, jsme dobrá parta.
Sezona vám zatím vychází skvěle, na Závodu míru juniorů jste skončil jako nejlepší Čech šestý. Při prologu Tour du Pays de Vaude jste dojel třetí.
Jsem rád, že se mi daří. S nároďákem máme skvělý program, jezdíme ty nejlepší závody. V kombinaci s těmi italskými, co jedu s týmem, je to paráda. Doufám, že se bude dařit i dál a povede se mi pro příští rok odrazit někam dál. Jdu do kategorie U23 a rád bych zůstal v Itálii.
Dlouho jste byl nadějným hokejistou. Proč nakonec vyhrálo kolo?
Hokej jsem hrál od 4 do 14 let. Nejdřív v Jindřichově Hradci, poslední dva roky v Jihlavě. Kolo mě vždycky lákalo, ale rodičům se to moc nelíbilo. Taťka pár let jezdil a věděl, jaká je to dřina. Přesto jsem si kolo prosadil. Jel jsem pár cyklokrosových závodů a pan Vršecký mě pozval na soustředění do španělského Calpe. Byl jsem tam deset dní a na konci soustředění se mě zeptal, jestli nechci jet ještě na další.
A jel jste…
Jel, další tři týdny jsem byl v Itálii, a ještě odtamtud jsem zavolal mamce, ať mi dojde na zimák sbalit věci. Kolo mě chytlo a věděl jsem, že se mu chci věnovat na sto procent.
Hokej vás už nenaplňoval?
Poměrně se mi v něm dařilo, ale postupně jsem zjišťoval, že často rozhodují i jiné věci než jen výkonnost. Kolo byla nová výzva a rozhodně nelituju, že jsem si ho vybral.
Jaké máte cyklistické sny?
Ty nejvyšší. Umím časovky i kopce, etapáky mi jdou líp než jednorázovky. Chtěl bych bojovat o nejvyšší příčky na Tour de France, být mistrem světa. Člověk musí mít velké sny. Ale je jasné, že je přede mnou ještě spousta práce. Musím dál makat, jít krok po kroku a doufat, že jednou získám angažmá ve World Tour, abych se na Tour de France vůbec dostal.
Máte nějaký vzor?
Líbí se mi Wout van Aert. Je to neskutečný univerzál, umí i cyklokros a je to závodník se vším všudy. Na nic nečeká, pořád útočí.
