Naplnění snu o závodění v profesionálním pelotonu bylo na spadnutí. Místo toho Evelína Opičková spadla minulý rok v říjnu při tréninku. Milimetry rozhodovaly o životě. Přilba byla na vyhození, utrpěla vážné poranění páteře, které zasáhlo do hybnosti levé nohy. Ale ukázala sílu bojovnice a lásku ke kolu. Už za sebou má nepovedený start v prvním závodě. A 11. června se v rámci projektu Probuď v sobě vítěze postaví na start dlouhé trasy L’Etape Czech Republic by Tour de France.
„Jsem vděčná za příležitost. Za to, že se něčeho takového mohu účastnit, že vůbec můžu,“ vypravuje sedmadvacetiletá Evelína Opičková.
Na kole začala jezdit jako malá holka. „Pamatuji si Sobi20. Drandila jsem na něm celé dětství. Ale pak jsem moc nesportovala. Musela jsem dávat pozor na ruce,“ líčí životní příběh.
Od klavíru do sedla
Hrála totiž na klavír. „Celkem čtrnáct let. Ale deset let se skřípěním zubů. Rozhodně jsem pro hudbu neměla stejné nadšení jako pro kolo,“ popisuje s úsměvem.
Když dosáhla plnoletosti, vrhla se na sport. Ale tehdy ani náhodou nešlo o cyklistiku. Chodila do posilovny, pravidelně běhala. A její tehdejší pohled na lidi v sedle kola… „Říkala jsem si, proč to dělají. Ohrnovala jsem nad nimi nos.“
Jedna oděvní firma pak mladou sportovkyni oslovila s nabídkou ambasadorství. „Běžecký trénink jsem hodně doplňovala horským kolem. Líbilo se mi, že jde o silový sport a jako obrovský bonus jsem vnímala přírodu. A na konci roku zjistila, že jsem najela sedm tisíc kilometrů,… Vlastně mě stvořila tahle spolupráce,“ přibližuje, jak ji kolo pohltilo.
Když propukla pandemie koronaviru, koupila si silniční kolo. „Jenže než jsem vyrazila na první švih, dostala jsem covid a dlouho čekala. Pak jsem absolvovala s kamarády v balíku na jižní Moravě stokilometrovou jízdu. A už to nešlo zastavit. Líbí se mi, jak je silnička elegantní. Holkám to na ní sluší,“ usmívá se slečna, která vystudovala design.
„Hodně jsem jezdila. Každou volnou chvilku jsem byla na kole. Jezdila jsem po závodech s mužským týmem a koukala na etapáky. Každý mi říkal, abych to někde zkusila. Já se bránila. Ale kamarádi na mě dali reference ve slovenském týmu BRS Kaktus Bike, kde mě přemluvili. A tak jsme se domluvili, že spolupráci zkusíme.“
Aby bylo jasno, Evelína si nedělá žádné ambice, že kolo bude stoprocentní náplní jejího života. „Přijde mi, že jsem stará. Mladší holky mají perspektivu. Ale žene mě touha naučit se závodit s nejlepšími. Nechci být už jen holka na kole, chtěla bych v tom být opravdu dobrá a jinak, než závody se neposunu.“
Dvě vyhřezlé plotýnky, posunutý obratel
Než však stačila plán naplnit, přišel pád ve vysoké rychlosti, který mohl mít fatální následky. Po karambolu v tréninku zůstalo kolo na vyhození a helma zničená.
„Pravou půlku těla jsem měla modrou. Během následujících čtrnácti dnů se následně můj stav zhoršoval. Ale já si dlouho nepřipouštěla, že je to průšvih. Až když jsem přestala cítit nohu od chodidla a výš…“
Měla vyhřezlé dvě plotýnky, o 13 milimetrů a 9 milimetrů. A posunutý obratel L5 a s tím související obtíže s hybností a citlivostí.
„Lékaři z několika neurochirurgických oddělení pražských nemocnic chtěli hned sáhnout k operaci. Tvrdili mi, že můj stav se bude jenom zhoršovat. Ale přečetla jsem spoustu příběhů, kdy lze vše srovnat cvičením. Měla jsem štěstí na dvě fyzioterapeutky, které mě daly dohromady. Bylo období, kdy jsem cvičila pravidelně po každé hodině deset minut. Byla jsem tím úplně posedlá. Nemohla jsem si lehnout na záda, nemohla jsem si sednout, předklonit se…“
Ještě v prosinci nebyla Evelína schopná normálně fungovat. „Byla jsem zvyklá pořád pracovat, sportovat… A najednou jsem byla doma od podzimu. Společníkem pro mě byla buď televize nebo ticho. Ale ruce fungovaly, hlava taky. Tak jsem prostě bolest kousla.“
Od ledna 2022 bořila všechny lékařské prognózy. Bolest ustupovala, hybnost do nohy se vrátila. „Možná jsem schopná kousnout více bolesti, než je normální. Děsila mě představa, že z plného tréninku jsem během pár dnů zafixovaná v ortéze. To mi možná ublížilo ještě více. Nevím,“ krčí rameny Evelína Opičková. „Někdy jsou lepší dny, někdy horší. Naučila jsem se fungovat bez i s bolestí. Všichni vyzdvihují moje úsilí. Ale já myslím, že stejné by věnoval každý, aby nepajdal a nebyl na obtíž rodině, aby mohl dělat, cokoliv chce.“
Trénuje patnáct hodin týdně
Hnacím motorem pro Evelínu je návrat do týmu BRS Bike Kaktus. Po těžkém zranění vedení slovenské formace české závodnici vyjádřilo podporu. „Počítala jsem, že budu muset z týmu odejít. Ač jsem výkonnostně hodně klesla, zachovali se ke mně neuvěřitelně skvěle. Pořád jsem součástí týmu. Čekají, zda se ve mně probudí srdce závodnice, podporují mě, radí mi… A já doufám, že jim to budu moci brzy oplatit“ říká s vděkem sedmadvacetiletá cyklistka, která pracuje na ministerstvu obrany. „Hledala jsem místo, abych se mohla věnovat i všem koníčkům,“ vysvětluje, proč se třeba náplní nestal vystudovaný design či tolik milované malování. „Námětem je samozřejmě často cyklistika. Ale nemaluji fotky. Potřebuji k obrázku příběh.“
Možná brzy vyobrazí ten vlastní, protože tvrdě dře na návratu do stavu před nehodou. Po konzultaci s trenérem tráví v sedle kola čtrnáct až patnáct hodin týdně.
„Dává mé přípravě řád, možná dává současně řád i do mého rozjíveného života “ popisuje. „Nejbližší okolí mi pořád opakuje, že riskuji. Rodina s mojí cyklistikou nesouhlasí. Ale všichni vědí, že kolo ke mně patří. Láska ke kolu je silnější. Takže nezbývá než rodině dokázat, že je to správná cesta,“ popisuje.
Součástí cesty návratu na vrchol je účast Evelíny v projektu Probuď v sobě vítěze, kdy jedním z vrcholů je účast na L’Etape Czech Republic by Tour de France.
„Minulý rok jsem absolvovala krátkou trasu. A byla jsem nadšená z úžasné atmosféry. Takže když jsem dostala příležitost jet letos znovu, a navíc dlouhou trasu, hned jsem souhlasila. Asi nepůjde o stoprocentní výkon, protože ještě nemohu jít do plné síly. Když jsem v březnu sedla prvně znovu na kolo, vydržela jsem půl hodiny. Nemohla jsem ohnout záda, chytit řídítka za spodní část. V kopcích jsem tak trpěla, že mi museli v týmu měnit kazetu. Ale v červnu budu zase o kus dál. Nepojedu se projet. Chci bojovat. Ne o vítězství, ale jako skutečná závodnice.“
