Je Giro time! Psí počasí v Dolomitech, nepředvídatelný styl závodění, sprinteři odjíždějící domů ještě před tím, než se před nimi zvednou hory, italští závodníci z druhodivizních týmů v sebevražedných, 200kilometrových únicích. A taky… fanoušci. Tifosi, jak se jim v Itálii říká.
Hory Gira jsou na hony vzdáleny Mont Ventoux nebo Alpe d’Huez. Mnohem dál, než mapa nebo kalendář můžou naznačovat. Mytické vrcholy Tour de France jsou pod červencovým sluncem horké na dotek, přeplněné turisty, co do Francie dorazili na letní prázdniny.
Dokonce i lidé, které cyklistika jinak moc nezajímá, znají Tour de France. A přijde jim cool strávit den na kopci pod modrou oblohou, ve stínu slunečníku se sklenkou vína v ruce a čekat na reklamní karavanu, a pak i na peloton.
Mauro Vegni: Giro vyrábí šampiony!
Sever Itálie v květnu je tolik jiný, často studený, šedivý. A ačkoliv tam můžete stát na vrcholu dvoutisícového vrcholu, bez budov a stromů kolem, i bez davu, co by zakrýval výhled, neuvidíte nic než mlhu. Nezjistíte, že první závodník se blíží, dokud nebude přímo před vámi. A možná ho ani neuvidíte, protože se samou zimou budete klepat a popobíháním snažit zahřát. Porca miseria!
Až na to, že to tak černé není. Ať si je počasí hrozné, Itálie je krásná, ačkoliv podmínky třeba zrovna ne. Na svazích hor jsou fandové tak hustě seřazeni, že podobnou atmosféru nezažijete nikde jinde. Týmy, sponzoři a dokonce někteří závodníci jsou tu zdánlivě náhodou. To, oč tu jde, je tahle elektrizující party.
Při vší úctě – s výjimkou velmi malé skupiny opravdu skvělých cyklistů hrají všichni ostatní jen kompars. Ale jak říká ředitel závodu Mauro Vegni, i ten musí přijet, jinak bude litovat. „Kdokoliv na Giro nepřijede, je poražený. Giro neprohrává. Giro vyrábí šampiony. Ne naopak.“
Infekce jménem tifosi
Takže jestliže Giro dělá šampiony, co dělá Giro? Právě ten uspořádaný chaos lidí na stráních hor, jimž se říká fanoušci. Slovem, které má původ v latinském výrazu fanaticus, a ten si asi umí přeložit každý. Prostě šílení. Aby se sportovní fanatici odlišili od všech ostatních bláznů, začali si říkat tifosi. Což má zase původ ve slově tyfus, protože ti nejšílenější se dostávají do podobného deliria, jako by byli taky postiženi hroznou infekcí. A na tu cyklistickou nikdo nenašel lék bezmála 100 let.
Když v roce 1931 foto finiš za vítěze etapy do Pescary označil Bindu a ne davem adorovaného Guerru, a když ředitel Gira Armando Cougnet jako obhajobu svého rozhodnutí vyvěsil důkazní fotografii do výkladní skříně místního obchodu, tifosi obchod zdemolovali a snímek rozcupovali. Obecné mínění mělo větší vážnost než fakta.
V roce 1998 polovinu televizního koláče stanice RAI spolkli fandové sledující národního poloboha Pantaniho na cestě za vítězstvím. Dvanáct měsíců poté byl ten stejný borec dva dny od dalšího vítězství diskvalifikován, protože měl zvýšenou hladinu hematokritu v krvi.
Jestliže o rok dříve národ jásal a v cílovém Milánu se nedalo hnout, poté, co dopingoví komisaři jejich superstar zostudili, nebyl na stejném místě takřka nikdo. Skromný, malý dav, ti ostatní svou nepřítomností jasně vyjádřili, co si o Giru myslí. Domácí Fabrizio Guidi sice získal ve spurtu závěrečnou etapu, ale do úsměvu nebylo nikomu. Každý myslel na ušatého piráta Pantaniho.
Takoví jsou tifosi. Je jedno, co se o Pantaniho dopingu napsalo nebo řeklo, jaká byla fakta. Jediné, o co fanatickým fandům šlo, byla zábava, kterou Pantani dokázal zajistit. Bez něj Giro nikoho nezajímalo.
Jde o víc než jen o výsledek
Do novinových titulků se pohříchu dostávají jen ti špatní fanoušci a je to škoda. Posilněni alkoholem vrávorají podél závodníků, vlajkami jim máchají před obličejem, zapalují světlice, občas dokonce některého závodníka shodí z kola. Snadno se pak nabude dojmu, že průměrný tifosi je otrapa a potenciální nebezpečí. Ale obecně se nic takového říct nedá.
Podél silnic jich každý den postávají tisíce a skoro všichni jsou slušně vychovaní. Přijdou k trati debatovat, najíst se, přiťuknout si sklenkou. Tihle tvoří závod, dávají mu barvu a energii, jaká je cítit málokde.
Jedni věkem pamatují Merckxe, ti z druhého pólu sotva Contadora. Jedni jsou nasoukaní v lycře, protože ráno si ten který kopec v sedle vyšlapali sami, a teď čekají na akci. Jiní čadí svým grilem a sledují přenosnou televizi. Často nedílnou součástí jsou campery, které si to své místo musejí zabrat s dostatečným předstihem, a pak z nich trčí transparenty a vlajky a jsou polepené podobiznami favoritů. Dost možná tu uvidíte psa v cyklistickém trikotu a snad dokonce i ovci obarvenou narůžovo.
Když jste tímto zdravě fanatickým davem obklopeni, dostane se vám nálada fanouškovství pod kůži. Je totiž infekční, jako tyfus. A jakmile se u vás začnou projevovat symptomy nákazy, pochopíte, že v Itálii jde o víc než jen o výsledek závodu.
