Věnuje se filantropii a prostřednictvím vlastních projektů, extrémních přeběhů, vybrala na charitu miliony korun. Lenka Vacvalová je ultraběžkyně, která má na kontě několik extrémních běžeckých dálkových běhů přes Slovensko, Španělsko či USA. Minulý rok propadla cyklistice. Pořídila si gravel bike a kolo bere jako skvělý způsob k budování vytrvalosti.
Kdy sedá ultraběžkyně na kolo?
Trochu víc mě to začalo bavit až teď. Ale na kole jezdím odmalička. S nadsázkou říkám, že jsem z vesnice Beluše, kde je nejvíce kol na Slovensku, prý je u nás dokonce víc kol než lidí. Když se jde v neděli do kostela, několikametrový stojan je plný. Kolo vedle kola, ale samozřejmě se nejedná o špičkové modely. Kolo patřilo k mému životu, jezdila jsem na něm do školy. Přítel ale jezdí raději na kole, než běhá, a vždy mi říkal, ty jsi ani nevšimneš, že jedeš stovku.
A měl váš přítel Honza pravdu?
Na horáku jsem si toho rozhodně všimla.
Jaký typ kola máte?
Od podzimu gravel, protože jsem se bála přejít z horáka hardtailu hned na silničku. Je to úžasné kolo, bomba, jak je lehké, krásně jede do kopce, je skvělé i na ježdění po Praze, přesunuji se tak častěji než MHD. Až teď jsem začala pociťovat upřímnou lásku ke kolu, a to jsem ještě neseděla na silničce. Chcete říct veselou příhodu?
Určitě. Povídejte…
Nechtěla jsem SPD, bránila jsem se jim. Ale přítel mě přemlouval, že ucítím rozdíl, že bude pohyb ekonomičtější. Tak jsem se k tomu odhodlala… A po kilometru jsem spadla. Přímo do potoka. A ne jednou. Jindy jsem jela po Brdech, když v tom se ozval výstřel. Vypadalo to, že jsem se ho lekla, ale ve skutečnosti bych spadla stejně. Naštěstí jsem vždy padala do měkkého. Teď už SPD perfektně ovládám a neumím si to bez nich představit. Ale ty začátky!
Bydlíte v Praze. Kam ráda jezdíte?
Na Okoř, Únětice. Ale tras mám docela málo. Znám spíše cesty vhodné pro horské kolo. Paradoxem je, že v běhu vyhledávám trailové cesty, ale na kole se jich bojím.
Máte nějakou vysněnou trasu?
Passo Stelvio v Itálii. To je klasika. Nespěchám, v plánu je to na příští léto. Asi si ještě počkám, zda nepřejdu na silničku. Tu bych si totiž taky ráda pořídila, jen teď prostě nejsou.
Jak často se na kolo dostanete? Berete ho jako kompenzaci k běhu?
V dobách, kdy jsem měla trenéra, mi často říkal, ať se projedu na kole a pak to jdu vyběhat. Přechod z kola na běh je super, dobrá kompenzace. Nohy se pak na kopce adaptují i v běhu. A taky je to výborné na budování vytrvalosti. Beru ho hlavně jako dopravní prostředek. Třeba do podolského bazénu nebo někam na kafe jezdím jedině na kole.
Nedávno jste doběhla velmi těžký závod Ice Ultra, 230 kilometrů ledovým Laponskem. Jaké to bylo?
Nádherné Laponsko, krásné setkání s původními obyvateli, kteří se starali o logistiku. Nádherné rande se zimou. Jen mohlo být trochu méně intenzivní. V tomto závodě nešlo ani tak o délku nebo výškové metry, ale o boj s extrémním chladem a arktickými podmínkami. Etapy byly různě dlouhé. Nejdelší měla 66 kilometrů a poslední den jsme sprintovali 15 kilometrů. Nejhorší byl maraton přes zamrzlé jezero, kdy jsme jen běželi od tyče k tyči. Jednou bylo minus 35 stupňů, průměrně minus 10 až 15 stupňů.
V takovém závodě asi nejde o umístění, ale jak jste skončila?
První, třetí, čtvrtou a pátou etapu druhá. Druhou etapu jsem vyhrála. Běželo jen deset žen, tak jsem nějak neplánovaně závodila s muži. Ve výsledku jsem závodila jen s jedním, byl to voják, parašutista. Myslím, že z toho byl docela překvapený, hlavně když jsem ho porazila. Ze závodu odpadla zhruba polovina lidí.
Sportovala jste odmalička?
Jako dítě jsem se sice hýbala, jezdila v zimě na hory, v létě na kolo, ale nic extrémního. Běhat jsem začala v pětadvaceti letech z nuly. V tom věku už jsem neměla na výběr nic jiného než být vytrvalostní typ. Ultra je kombinace běhu a chůze v horách. Baví mě víc procházka v horách než běh na asfaltu. A začít chodit po horách se dá kdykoliv – ve dvaceti i padesáti. Hory přinášejí velké příběhy a mění životy.
Když se jdete proběhnout, jaká je vaše oblíbená běžecká vzdálenost?
Nemám oblíbenou vzdálenost, ale mám ráda, když je to do kopce, 1000 metrů převýšení a jsem spokojená.
Co jídlo? Jak moc je důležité mít to správně nastavené?
Vydržím běžet dvě a půl až tři hodiny bez jídla, ale střídám to podle pocitu. Nemám ráda tyčinky a gely, raději si připravím wrap s kuřecím masem a zeleninou. Maximálně si dám nějaké energetické želé bonbony. Na dlouhých trasách je důležité po závodě dojíst spálené kalorie, aby člověk dokázal zregenerovat. A to se mi ne vždy daří. Vím, že bych měla jíst více, ale nejde to. S přítelem jsme velcí gurmáni, doma rádi a dobře vaříme a dost to řešíme.
Jste autorkou dvou knih. První je „Najdu odvahu“ …
Je o mých začátcích, prvních trasách a zdolání Cesty hrdinů SNP, což je nejdelší turistická magistrála na Slovensku dlouhá 770 kilometrů. Ve druhé knize „Více odvahy“ píšu o přeběhu pyrenejské GR11 a o surovějších zážitcích z 880 kilometrů a 42000 metrů převýšení trasy. Teď rozepisuji třetí, o Colorado trailu, který jsem plánovaně natáhla na 1020 kilometrů. Byl to neuvěřitelně krásný a silný zážitek, který mám spojený s příběhem mého dědečka a odchodem Čechoslováků v době zlaté horečky do Ameriky. Baví mě zaznamenávat si zážitky, protože když si dnes něco z těch knih přečtu, vrátí mě to do emocí toho okamžiku. Lidská paměť hodně věcí vytěsní a je úžasné to mít zaznamenané.
Děláte si poznámky po běhu nebo dokonce během závodů?
Dělám si zvukové záznamy, které si pak zpětně pouštím. Jsou opravdu autentické. Když jsem naštvaná, přejdu do chůze a nahraji si, proč jsem naštvaná. Člověk to jinak zapomene. Kondice dává člověku svobodu, díky ní zažije krásné věci a je svobodnější. Ví, že si to může dovolit a zhruba, kam až si to může dovolit. Díky tomu, že jsem se dostala do formy, jsem zažila velké množství věcí, viděla fantastická místa a mohla pomoci lidem. A to mě to od základů změnilo.
Box: Kdo je Lenka Vacvalová
Říká o sobě, že je profesionální dobrodruh. Věnuje se filantropii a prostřednictvím vlastních projektů, extrémních přeběhů, vysbírala na charitu více než 4 500 000 korun. Má na kontě řadu extrémních závodů, jako například 770 km dlouhou trasu po Cestě hrdinů SNP, 880 km hřebenem Pyrenejí GR 11 a v září 2021 uběhla 1020 km dlouhou trasu Skalistými horami po stopách zlaté horečky. V únoru v extrémních teplotách zaběhla 230 km Ice Ultra švédským Laponskem.
Dvaatřicetiletá Lenka Vacvalová pochází ze slovenské Beluše, vystudovala herectví, účinkovala v českých filmech a seriálech. Je autorkou dvou knih Najdu odvahu a Více odvahy, právě pracuje na třetí.
