Ještě nechodil do školy a už jezdil na kole. Jenže nejezdil jen tak bezcílně. Kryštof Odehnal už od prvních chvil hledal na bicyklu adrenalin. A láska k „dobrodružství“ na kole se mu stala osudovou. Stal se freestyle BMX riderem na plný úvazek. „Naplňuje mě láska k BMX. Nikdy jsem si nedal za cíl olympiádu nebo jiný sportovní podnik. Snažím se posouvat. Nesoutěžím s ostatními, ale sám se sebou. Kolo mě posouvá i v běžném životě,“ vysvětluje borec, jehož domovem jsou Valašské Klobouky.
Jak malý klučina získá v českých podmínkách lásku k BMX?
Na kole jsem se naučil v šesti letech. S kamarádem jsme zkoušeli skákat na patnících, na retardérech v ulicích. Postupně jsem lámal rámy, protože nebyly úplně bytelné a uzpůsobené skákání. Jezdil jsem i na skatu, ale kolo mě bavilo více. Rodiče viděli, že mě kolo naplňuje, tak mě podporovali. Navíc jak jsem jezdil do skateparků, byl jsem úplně nadšený z triků, které předváděli starší kluci. Lákalo mě točit kolo pod sebou ve vzduchu.
Vybaví se vám ještě první BMX kolo?
Dostal jsem ho na Štědrý den, když mi bylo deset. Šestnáctkové. Vážilo snad dvacet kilogramů. Dnešní optikou něco strašného.
Nebojí se o vás rodiče?
No, mamka na pár závodech byla, ale spíše se snaží jim vyhýbat. Ví, že při závodech se dělají nejtěžší triky a je to hodně nebezpečné, tudíž se může cokoliv pokazit. Má o mě strach. Táta to nikdy neřekl, ale určitě se taky boji. Ale ví, že mě BMX freestyle baví, a tak mě podporuje. Dokud jsem neměl řidičák, tak mě vozil na všechny závody. A teď jezdí jako největší fanoušek.
Jedno vážné zranění vás potkalo v průběhu letošního jara. Nezviklalo vás v otázce pokračování?
Naštípnutých kostí jsem měl tolik, že bych se nedopočítal. Na chirurgii si s lékaři tykám. Rovnou se ptají, jestli jsem byl na kole a podávají mi žádanku na rentgen. Ale při tréninku v březnu jsem blbě spadnul. Musel jsem na operaci, lékaři mi rovnali nohu. Vždy jsem měl pocit, že kdyby se mi něco vážného stalo, tak se na kolo nevrátím. Ale měl jsem týden sádru na noze a nemohl se dočkat, až sednu na kolo. Je to i otázka psychiky. Jedenáct let se mi nic vážného nestalo. Tak budu doufat, že dalších jedenáct let budu v pohodě.
Jsou zranění výsledkem snahy posouvat vlastní hranice?
Mnoho lidí si myslí, že zranění se stává při ladění nového triku. Ale největší chyby přijdou v okamžiku, když se člověk přestane soustředit u triků, které dělá denně. Dělal jsem banální trik, nechytil řídítko. Byla to má blbost, protože jsem se nesoustředil. Při dopadu jsem si přisednul nohu, ta se otočila o devadesát stupňů. Bylo to zranění z hlouposti.
Kdy se z koníčku stala práce na plný úvazek?
Je úžasné vidět pokrok, když se ohlédnu rok či dva zpátky, kdy jsem ještě nedělal tolik triků. Jak se člověk posouvá, tak vášeň roste. Nebyl tam jeden zlomový okamžik. Postupně vše nabývalo na intenzitě. Když se ohlédnu na základku, tak hlavní roli hrály známky. Protože když jsem nosil domů špatné, měl jsem zákaz chodit na kolo. Tudíž jsem makal, abych mohl na trénink nebo na závody. Teď sice studuji na vysoké marketingovou komunikaci, ale prioritou je kolo. Trénuji každý den. Když nesedím na kole, tak se věnuji doplňkovým aktivitám jako je běh, švihadlo, posilovna.
Je studium marketingové komunikace ideálem pro svět cyklistiky?
Vše, co se naučím, uplatňuji směrem ke kolu. Freestyle BMX není týmový sport, člověk musí být sám sobě manažerem. Od doby, co jsem začal spolupracovat se značkami z našeho sportu, si vše komunikuji sám. A to je hodně velké plus. Do čtrnácti patnácti mi všechno platili rodiče. Ale teď už jsem schopný si financovat kolo sám, což je samozřejmě velké plus.
Setkáváte se s názorem, že se jen vozíte nebo blbnete na kole?
V minulosti často. Ale myslím, že se díky olympiádě blýská na lepší časy a lidé chápou, že jde o skutečný sport, dokonce mnohem náročnější a nebezpečnější, než je řada jiných. Fanoušci vnímají, že to je sport, na který se závodník musí chystat fyzicky i psychicky.
Je hodně důležité pro závodníka ve vaší disciplíně psychické rozpoložení?
Člověk letí vzduchem, točí pod sebou kolo, u některých triků je hlavou dolů. Je to pro lidi, kteří vyhledávají adrenalin. Spousta lidí se děsí, když vidí někoho letět hlavou dolů. Pro nás jde o rutinu, salto dozadu je jeden z nejlehčích triků, ale na diváky funguje. V začátcích může být strach vyjet rampu, teď už jen spíše z nových triků. Zvyknul jsem si, že létám vzduchem. A o tom je celý náš sport. O posouvání vlastních možností.
Představuje pro vás olympiáda vysněnou metu?
Je to diskutabilní. Jedna skupina boje pod pěti kruhy zavrhuje. Já patřím do druhé, která bere olympiádu jako šanci ukázat, že nejde jenom o zábavu, ale jde o dřinu, při níž je potřeba trénovat několik hodin denně v sedle kola. Rád bych se jednou kvalifikoval. Je to určitě úžasná zkušenost. Mě ale hlavně naplňuje láska k BMX. Nikdy jsem si nedal za cíl olympiádu. Snažím se posouvat. Nesoutěžím s ostatními, ale sám se sebou. Kolo mě posouvá i v běžném životě. Učí mě, že ne vždy se daří.
