Už je to 22 let od chvíle, kdy český Honza z Dlouhé Loučky u Uničova šokoval na Giro d´Italia cyklistický svět. Jan Hruška tam tehdy vyhrál coby nováček u profesionálů v barvách týmu Vitalicio-Seguros prolog, po němž oblékl růžový dres, ovládl i horskou časovku a v další časovce skončil druhý. Jako bonus celkové 14. místo!
„Já v matice nebyl nikdy moc dobrej, ale když to bylo v kulatém roce, celkem dobře se to počítá. Každý rok se najde někdo, kdo mi to před Girem připomene. Já si uvědomím, že jsem zase o rok starší. A sakra to utíká,“ říká dnes 47letý bývalý profesionál.
Předpokládám, že si ten prolog a euforii související s růžovým dresem pamatujete dodnes.
To špatný se většinou zapomíná, dobrý zůstává. Zvláštní je, že si z toho dne pamatuju přesně nějaké detaily, ale samotné podium a oblékání do růžového skoro vůbec. Tam to asi přebila euforie. Prolog byl krátký, jen čtyři kilometry. Trasa uprostřed Vatikánu, mastné cesty, úzké a nepříjemné zatáčky. Několikrát jsem si to byl projet, znal jsem trasu nazpaměť. Ale stejně jsem při závodě dvakrát málem lehnul, když jsem si škrtl ramenem a pak pedálem o nějaký barák.
Neměl jste co ztratit, favoritem jste asi nebyl…
Pozor. Ráno, když jsme jeli na start, mi v autobuse podali italské noviny Gazzetta dello Sport a tam měli deset největších favoritů prologu. Já byl asi šestý nebo sedmý, což mě úplně šokovalo. Spadla mi brada, vůbec jsem netušil, že by se mnou někdo počítal. A o to víc jsem pak byl nervózní.
Nehleděli na vás po vítězství v prologu jak na zjevení? Nováček mezi elitou, první Grand Tour v životě a hned růžový dres…
Asi by na mě koukali víc, kdybych v tom roce nezajel dobře už Tirreno-Adriatico. Tam jsem v časovce i v celkovém pořadí skončil druhý. Prohrál jsem jel s Olanem, který byl tenkrát absolutní extratřída. Ten prolog byl asi nejlehčí způsob, jak získat růžový dres. Jen mě trochu mrzí, že jsem to nezažil o dvacet let později. Dnes by sociální sítě přetékaly fotografiemi, sotva bych vycvakl nohu z pedálu. Tenkrát mi zavolalo pár novinářů, i fotek z toho bylo málo. Na youtube je jen můj dojezd v nějaké šílené kvalitě, jinak nic. A jestli z toho mám doma sedm fotek, je to hodně.
Hned druhý den přišla sprinterská etapa a růžový dres vám vyfoukl italský sprinter Cipollini díky bonifikaci za páté místo.
V týmu mi sportovní ředitelé řekli: užij si ten dres a počítej s tím, že o něj přijdeš. Hlavně se nesnaž jít s Cipollinim do sprintu… Když jste nás dva postavili vedle sebe, bylo to jako jít holýma rukama proti tanku. On byl neskutečný hovado… Když ho někdo štval, pomalu ho sundal z kola. Takže jsem věděl, že když se nestane zázrak a neujede nějaká skupina, nemám moc šancí dres udržet.
V další časovce Gira toho ročníku jste skončil druhý.
Ta už byla hodně dlouhá, přes 40 kilometrů. Prohrál jsem s Kolumbijcem Peňou, to byl tenkrát stájový kolega. Pamatuju si, že tam přijelo fandit dost Čechů a já si po prologu šíleně věřil. Byl jsem tak přemotivovanej, že mě to možná stálo vítězství. Druhé místo je skvělé, porazil jsem řadu velkých jmen. Ale já si tenkrát asi myslel, že když jsem vyhrál prolog, vyhraju všechno. Aspoň jsem trochu vystřízlivěl a přestal jsem si myslet, že jsem všemohoucí.
Předposlední den Gira se jela horská časovka a tam už jste přemožitele nenašel. Tohle byl šok pro všechny, ne?
Určitě. Nikdo si nemyslel, že bych mohl být třeba jen v top 10. Pro mě to byla jedna z životních časovek. Dojížděl jsem lidi, kteří startovali přede mnou. A vyhrál jsem o parník. Ale taky je potřeba říct, že jsem v těžkých etapách předtím nemusel jet v kopcích doraz, jako ti, kteří bojovali o vítězství v celkovém pořadí. I když jsem byl průběžně asi čtrnáctý. Sportovní ředitel mi říkal: ta časovka je tvoje šance, tak si na ni trochu odpočiň. Vystupuj si v těch etapách v posledním kopci, je úplně jedno, jestli budeš celkově desátý nebo dvacátý. Pomalu mě z auta brzdili, já chtěl jet doraz… Ale měli pravdu a já díky tomu vyhrál časovku. Cyklistika si pamatuje hlavně vítěze. A druhý je vždycky první, který prohrál… Já díky té časovce ještě zpátky skočil na celkové čtrnácté místo.
Na první rok mezi profesionály v nejvyšší divizi slušná bilance…
Pro mě byl první rok doslova turbulentní. Byl jsem z týmu od Jirky Ženíška zvyklý na daleko skromnější podmínky. Jezdili jsme na závody v dodávce, masáž jsme měli jednou za tři dny, po každé etapě si člověk pral věci na hotelu v umyvadle. Najednou jsem přišel do týmu, kde se na závody lítalo, bydlelo se v prvotřídních hotelech, fasoval se nejlepší materiál. Závodil jsem proti lidem, které jsem znal jen z časopisů. To byl neskutečný skok. A že jsem hned skočil do vyhrávání, to bylo, jako když jde dítě do první třídy a hned je premiant…
Giro jste jel celkem třikrát. O rok později jste byl v prologu čtvrtý a dlouho jste se držel v první desítce průběžného pořadí.
Jenže jsem chytil nějakou virózu a v horské etapě na Passo Pordoi jsem dojel jsem vyřízenej v grupetu. Další časovku už jsem ani naplno nejel a bylo z toho protrápené Giro. Pak jsem startoval ještě v roce 2005 a to už si nepamatuju skoro vůbec. Jediné, co si vybavím, že jsme startovali dole v Kalábrii a před startem nám ukradli celé auto, kde jsme měli i oblečení proti dešti jako pláštěnky nebo rukávky. Já tam měl i mikinu a džíny, takže jsem pak musel letět domů v teplákovce.
V kariéře jste jel celkem osm Grand Tour: čtyřikrát Vueltu, třikrát Giro a jednou Tour. Jaký z těch závodů vám nejvíc přirostl k srdci?
Jednoznačně Giro. Líbí se mi italská mentalita, krásné cesty, serpentiny, italské vesničky… Řada lidí to bere jako přípravu na Tour, takže vpředu se dře a vzadu se pomalu zpívá… Vuelta byla drsná. Byli jsme španělský tým, tak jsme vždycky jeli pod obrovským tlakem. Jednou jsme ji s Herasem vyhráli, ale byl to vždycky očistec. Věděl jsem, že tam je moje role daná, že budu jen domestik na černou práci. V roce 2000 se mi na Vueltě povedlo skončit druhý v etapě na Angliru, kde se dojíždělo v šílené mlze. Ale jinak jsem spíš pomáhal.
Tour de France se vám nepozdávala?
Tour jsem jel jen jednou, neměl jsem úplně excelentní formu a ani mě moc neuchvátila. Atmosférou je nejhezčí, o tom žádná, ale je tam nejvíc stresu. Když to řeknu zjednodušeně, tak na Giru se půlka balíku chystá na Tour. Na Vueltě zase na mistrovství světa. Ale na Tour jsou nejlepší úplně všichni a nikdo se tam na nic nepřipravuje. Každý chce urvat co nejvíc.
Sledujete cyklistiku pořád? Vaši vrstevníci chodí komentovat do televize a vás moc vidět není…
Mě vždycky bavilo jezdit na kole. Ale věci kolem sebe už jsem tak rád nesledoval. Je to, jako když jste šikovný řezbář a díváte se na někoho jiného, kdo taky řeže do dřeva… To vás moc nenaplňuje. Takže na kole pořád jezdím pro radost, věnuju se cyklistice jako manažer u GHOST týmu, ale že bych si na čtyři hodiny sedl k televizi a koukal se na cyklistku, to mě nebaví. Stačí mi půlhodinový sestřih. Ani technické novinky ve veloprůmyslu nějak extra nesleduju.
Ale všeobecný přehled pořád máte…
To ano, i když všechny ty současné kluky dobře neznám. Trošku se nám změnili herci… Z doby, kdy jsem závodil já, tam je pořád Valverde a možná Sánchezové… Jinak už jsou to zarostlí chlapi, kteří se fotí na Mallorce u piva.
Nelákala vás možnost dělat někde u profesionálů sportovního ředitele?
Trošku si to dělám u Ghost týmu a úplně mi to stačí. Já jsem domácí typ. Jako cyklista jsem byl pořád pryč a představa, že bych dál trávil spoustu dní v roce po hotelech daleko od domova, mě vůbec neláká. Takhle posnídám doma, odjedu na Kolo pro život a večer jsem zase doma.
Co vás tedy teď naplňuje?
Tým Ghost, to je takové moje dítě. Jezdíme Kolo pro život, Prima Cup. Věnuju tomu dost volného času a nemusím cestovat přes půl světa. Na závodech se ke mně pořád hlásí spousta lidí, to mě nabíjí. Sám taky ještě občas závodím, a ne úplně blbě.
A je tým i vaše živobytí?
Ne, kdybych si za tu práci měl dávat peníze, tak by na to šla většina sponzorských peněz, a to není možné. Mám štěstí, že jsem jako cyklista vydělal nějaké peníze a investoval je do koupě bytů. Takže jsem v podstatě rentiér, kterého živí pronájem bytů.
Co vás kromě týmu baví?
Rodina. S novou paní máme dvě malé děti, syna tři a půl roku a holčičku rok a půl. Z prvního manželství už mám děti velké, 19 a 15 let. S malýma dětma se člověk nemůže nudit, zase tu mám divoko ?. Jsem rodinný typ, baví mě být doma, sekat trávu, hrát si s dětmi. Na kole jezdím pořád, i když bych na něj měl rád víc času. Máme obytné auto, naložíme do něj kola, za ně dáme vozíky a vyrazíme někam do světa. To si užívám.
Takže jste pořád dost akční…
Jo, Honza Hruška jede pořád takový bomby, že neví, co dřív. Moje maminka mě naučila jedno přísloví: Kámen, co letí, mechem neobrůstá… Vím, že když si sednu na gauč a nebudu dělat nic, shniju. Říkám si, že když budu chtít se synem na kolo, až mu bude osmnáct, tak mě čeká ještě patnáct let tréninku. A těším se na to.
