Jeden z nejlepších maratonců světa horských kol – Martin Stošek z týmu Canyon Northwave – byl hostem Podcastu We Love Cycling. Otevřeně hovoří o respektu ze soupeření s mistrem světa ve vlastním týmu, o finanční stránce svého sportu i o době, kdy na kole jezdil jen pro radost a věnoval se studiu na vysoké škole.
Martin Stošek se pyšní medailemi z mistrovství světa i Evropy, na nedávném Cape Epic bral po boku týmového parťáka a úřadujícího mistra Andrease Seewalda stříbro. Co všechno Martin v podcastu prozradil?
O závodech týmů
Pro nás bikery z mého pohledu hodně zajímavá věc. Horská kola jsou vlastně čistě individuální sport, o výkonu a o technice. Pro sobce, individualisty a bikery je fajn, že se člověk musí vžít do role jednoho z členů týmu.
Člověk prožije jiné emoce než v závodě jednotlivců. Ale musí to být v rovnováze. Rád se vracím k individuálním závodům.
Andreas Seewald, týmový kolega, je mistr světa. Je zavazující jezdit se světovým šampionem?
Beru ho jako kluka, který se na špičku vyhoupnul loni. Dává mi to super pocit. Je pro mě vítězství, že mohu jet po boku mistra světa. Bylo by fajn mít duhový dres, ale že jedu s ním dokazuje moji dobrou úroveň.
Co se musí sejít pro vítězství v Cape Epic?
Štěstí, dobré zázemí, fyzická a psychická připravenost. V případě štěstí nejde o žádnou frázi. Defekty, zranění, nemoc, žaludeční problémy. Je hodně věcí, které člověk nemůže ovlivnit.
Proč vaše výkonnost vyletěla relativně pozdě?
Jezdil jsem od juniorů cross country, ještě ve třiadvacítce jsem závodil ve světovém poháru. Jenže právě kolem dvacátých narozenin mě kolo neživilo. Měl jsem super podporu ze strany rodičů. Táta mi říkal, ať jezdím na kole a nedělám si hlavu. Ale já si připadal divně. Bylo hrozně nepříjemné, když jsem měl na starosti jenom kolo a nedělal dobré výsledky.
Chtěl jsem dělat něco, aby to dávalo smysl. Rozhodl jsem se, že pokud mě kolo neživí, tak musím studovat. A skončil jsem s cross country. Trénoval jsem sám. Cyklistika pro mě byla volnočasová aktivita. Kolo pro mě bylo za odměnu. Začal jsem jezdil půlmaratony v Česku. Neměl jsem na sobě tíhu výsledků.
Vystudoval jste fyzioterapii. Budete se oboru někdy věnovat?
Moc mě to baví. Absolvoval jsem tři roky bakaláře. Byl jsem na spoustě hodin praxe v nemocnicích či domovech důchodců. Bavilo mě být na praxi. Chodil jsem domů s pocitem užitečnosti. Doufám, že jednou se k tomu vrátím.
Lze se v Česku uživit maratonem na horských kolech?
Pokud je člověk ve špičce, tak ano. A docela slušně. Ale až skončím, tak budu určitě pracovat. Baví mě to. Někomu to připadá jako dřina, někomu jako ulejvárna. Neříkám, že si to pokaždé užívám. Trénink doma v dešti a větru po třech týdnech v Jihoafrické republice nebo soustředění na Kanárech, to jsem frustrovaný. Ale z dlouhodobého hlediska, když si vezmu, jak můj život probíhá, tak je to moc hezké.