Ten spolek vznikl před čtyřmi desítkami let. Možná není sám tolik vidět, ale jeho práce je, protože bez ní by se asi nejtvrdší klasika rovinami severní Francie nemohla uskutečnit. Nebo minimálně v takové kvalitě a za relativní bezpečnosti ne. Les Amis de Paris-Roubaix, přátelé královny klasik.
Pionýrské ročníky Paříž-Roubaix nevyhledávaly kostky. Ty zkrátka byly součástí tehdejší infrastruktury, co vedla z metropole na sever. Ale v 60. a 70. letech si kdosi usmyslel, že tyhle archaické cestičky utopené v polích promění v duchu moderní doby a zalije je betonem a asfaltem, aby už tolik nedrncaly. Ne každý totiž rozuměl romantice závodění postaru jako v heroických dobách na úsvitu cyklistiky.
Jean Stablinski začal s bojem za záchranu pavés
Do boje za záchranu se tehdy pustil i Jean Stablinski, Francouz s polskými kořeny, který, než se stal mistrem světa, nejdříve fáral do dolů v tomto umazaném kraji a kutal tam uhlí. Bydlel poblíž Troisvilles, které je dnes tradičně prvním ze sektorů pavés, jak Francouzi kočičím hlavám přezdívají. A přispěl k tomu, že Roubaix je dnes tou velkou oslavou kamenných kvádrů.
V jeho misi pokračují „přátelé“, kteří mají unikum zdejšího kraje za národní dědictví, a proto mu věnují tolik sil. V první fázi svého fungování, od založení do poloviny 90. let, se Les Amis snažili přesvědčit úřady o historickém, kulturním i ekonomickém významu kostkových sektorů.
Když v debatě uspěli, začali svoji činnost přesouvat od obhajoby k údržbě. A dnes? Jejich zásluhou úseky pavé prosperují a všechny strany jejich význam uznaly.
Přátelé Roubaix se dnes hrdě chlubí tím, že v jejich řadách je přes dvě stě příznivců z více než dvou desítek národností. Od Brazílie přes Nový Zéland a samozřejmě řádku evropských zemí. Přes webové stránky spolku může každý poslat sebemenší obnos, kterým přispěje ke zkvalitnění tratě Roubaix.
Materiál se sektor od sektoru liší. Prvním typem jsou kostky žulové, které jsou nejodolnější a pocházejí z Bretaně. Druhým využitým kamenem je pískovec z Alsaska, z nějž je vyskládán Trouée d’Arenberg, snad nejslavnější a nejnebezpečnější sektor Pekla severu. A třetím typem vápenec.
Arenberg čelí nájezdům zlodějů
Kostky se můžou zdát jako trvalý symbol věčnosti. A přece mají svoje slabiny a nepřátele – primárně vegetaci a taky… zemědělce. Největší bolístkou dlážděných úseků je právě intenzivní zemědělská činnost každou zimu, která – protože sektory pavés jsou vlastně staré obslužné cesty v polích – využívá těžkou techniku, ačkoliv původně byly cesty stavěny maximálně pro koňské povozy. Tak je integrita sektorů narušována. A musí nastupovat opravářské čety dobrovolnického spolku.
Pokaždé po skončení zimy projíždějí přátelé celou porci sektorů pavés. Hledají ty nejvíce poničené. Když se rozhodnou pro opravu toho kterého úseku, svůj plán přednesou řediteli tratí závodu, který dorazí z Paříže na inspekci a posvětí zahájení prací.
Ať jde o mech v Arenbergu, bláto v Orchies nebo právě těžkými koly vyvrácené kameny (na metru čtverečním leží zhruba 25 desetikilových šutráků), které se musejí vyjmout, znovu podsypat pískem a uložit nazpět, potřebují sektory každoroční péči.
A když už na kostkách neřádí agronomové, nastupují lapkové. Protože každá taková kostka z ikonického závodu je přeci skvělým suvenýrem, co připomíná trofejní žulový, 12kilový kvádr, jaký dostává na velodromu v Roubaix i vítěz závodu.
Nejlákavějším místem pro zlodějíčky je proslulý Arenberg, kde pak každý rok musejí doplňovat mezi třiceti a padesáti kusy kamenů. Dřina, kterou ale nikdo nevidí.
