Pět olympijských medailí v čele se slavným zlatem z Turína! Kateřina Neumannová prožila skvostnou kariéru v bílé stopě. Startovala však i na letních olympijských hrách. V Atlantě 1996 absolvovala závod horských kol v cross country. Jako první česká žena bojovala na letních i zimních hrách. Kolo pravidelně využívala v rámci přípravy. A nyní, dávno po kariéře, na prahu padesátky, představuje čas v sedle bicyklu prostředek k náplni volného času. „Jezdím pravidelně. A pravidelně v sedle zjišťuji, že v sobě pořád mám závodního ducha,“ směje se Kateřina Neumannová.
Během aktivní kariéry bylo kolo nedílnou součástí vašeho života. Jaký vztah k cyklistice máte nyní, kdy je lyžování dávno minulosti?
Jezdím pořád. Od dubna do podzimu pravidelně. Až na výjimky se dostanu na kolo každý víkend. V létě, když jsou dlouhé dny a přijdu dříve z práce, tak si sednu na kolo i odpoledne. Jsem cyklista, který čeká na počasí. Nemám nakoupené kvalitní zimní oblečení, abych jezdila od podmínek kolem nuly. Vždy si počkám na kratší kalhoty a teplejší počasí.
Zůstala jste věrná horskému kolu, s nímž jste se dostala i na olympijské hry? Nebo jste přesedlala na silniční cyklistiku?
Mám to jasně rozdělené. Horské kolo mám na Šumavě, silniční v Praze. Když jezdím na silničním, tak téměř výlučně na Unhošť, Křivoklát, někdy se vracím přes Beroun. V okolí Prahy najedu vždy něco v rozmezí padesáti až sedmdesáti kilometrů. O víkendu se tak nějak vzdáleně přibližuji stovce. Mám kolo nastavené tak, že mu většinou věnuji půl dne a odpoledne věnuji třeba sportu v televizi, kamarádům nebo práci kolem domu. Většinou jezdím tak do čtyř hodin. Nejsem cyklista, který sedne ráno na kolo a přijede večer.
Když jste lyžovala, kolo bylo tréninkovým prostředkem a zdrojem tvrdého drilu. Nyní už se výlučně kocháte?
Chtěla bych se kochat, ale většinou mi to nedá. Když mi zrak sjede k údaji o průměrné rychlosti, nechám se velmi rychle strhnout. Většinou jezdím sama. I proto mi vyhovuje více horské kolo na Šumavě, protože na biku nemám computer. Prostě si v hlavě naplánuji okruh a jedu, co mi vydrží síly, chuť šlapat do pedálů a nemám hlad.
Když řešíte průměr, zastavujete si na kávu a nějakou sladkou odměnu? Nebo jezdíte non stop z garáže do garáže?
Občas zastavím kvůli fotce. Jindy, abych si doplnila pití nebo si dala koláček, to hlavně při delších jízdách. Ale během kratších jízd nestavím.
Jaká rychlost je pro olympijskou šampionku uspokojující?
Ambice postupně klesají. Když jsem trénovala, tak jsem sama jezdila i v kopcích kolem třiceti. Teď mi to padá pod osmadvacet. Jsem nerada, když mě někdo předjíždí. Pořád v sobě mám závodního ducha. Proto se snažím vyhýbat situacím, které by ho probudily. Ráda totiž jezdím podle sebe.
Závodní duch odchodem ze světa profesionálního sportu nezmizel, že?
Ten v člověku neumře. Když dostanu startovní číslo nebo se na mě někdo zavěsí, tak okamžitě přepínám do závodního módu.
Závodíte ještě? Nebo už šlapete do pedálů vyloženě jen pro radost?
Občas nějaký závod absolvuji. Sem tam mě někdo přemluví, a pak toho většinou lituji. Já se na silničním kole bojím do pelotonu. Vždy jsem jezdila sama. Proto je ideální horský terén, aby nedocházelo ke kontaktům.
Poznávají lidé v sedle Kateřinu Neumannovou?
Na silničce ne. Na biku v rámci Šumavy občas. Je móda velkých brýlí, vozím helmu. V sedle jsem inkognito. Ale je zajímavé, že na lyžích jsem odhalena pravidelně.
Stala jste se patronkou projektu Česky pěšky, z něhož část výtěžku je určena pro Nadační fond Děti Ukrajiny. Jaký je vlastně vztah k pěším procházkám?
Pohyb mě doprovází celý život, a právě turistika je pro mě ideální kombinací sportu a času stráveného s rodinou. Pokusím se nalákat také maximum známých a kamarádů. Právě v partě má totiž pro mě turistika největší kouzlo.
