Pro většinu z nás, než usedneme na kolo, je už rutinou podívat se do nějaké appky na počasí. Zjistit, co nás čeká a jestli vůbec má smysl na kole vyrazit. Déšť? Pro kdekoho nevábné. Spalující žár? Jakbysmet. Data od poskytovatelů bike sharingu ukazují, jakou mají lidé ve světě vůli bojovat s živly.
Počasí se zjevně mění podle toho, kde na světě se nacházíte a kdy. A každý je taky individuální v tom, jak nepříznivé podmínky vnímá a vstřebává. Můžeme však generalizovat, jak cyklisté psí počasí zvládají?
Jsou lidé z vlhčích částí světa odolnější vůči jízdě v mokru? Mají lidé žijící v tropickém klimatu menší strach vyrazit, když to venku pálí? Jaké tedy má počasí vliv na provozování cyklistiky? Studie University of Queensland nám s odpověďmi pomůže.
Ta operovala s daty od čtyřicítky bikesharingových společností z 16 zemí po celém světě ve všech klimatických pásmech (Londýn, New York, Paříž nebo i norský Lillestrøm), které evidovaly od července 2016 do prosince 2019 takřka 100 milionů jízd.
Počasí vs. denní doba?
Tato veřejná data pak studie kombinovala s hodinovým úhrnem srážek (déšť i sníh) v každé lokalitě spolu s indexem UTCI (Universal Thermal Climate Index), který měří teplotní nápor na lidský organizmus v kombinaci s vlhkostí, slunečním zářením a větrem.
V 38 ze 40 měst nebylo počasí nejzásadnějším faktorem, který ovlivňoval jízdy na sdílených kolech. Tím byla spíš denní doba. Ve většině měst byla víkendovým vrcholem doba mezi druhou a třetí odpoledne, zatímco přes týden špička koresponduje s ranními a odpoledními cestami do a z práce.
Počasí se ukázalo jako druhá nejdůležitější proměnná, takže míra bikesharingu roste s tím, jak se zvedá teplota, jen ale do určité míry. Snad ve všech městech existuje teplotní bod, od kterého naopak počty jízd začínají padat. Opět jsou to zcela individuální údaje, které začínají na 19 ºC ve švédském Göteborgu po 33,7 ºC v americkém Minneapolisu. V průměru se však vrchol křivky nachází někde na 27-28 ºC.
Déšť a sníh zastavují cyklisty. Nebo ne?
Zajímavé však je, že co lidé považují za přílišné horko, nebo už neúnosnou zimu, nemusí nutně korelovat s klimatickou zónou. Například uživatelé sdílených kol v norském Trondheimu i na opačně straně Evropy v Lublani jsou velmi citliví na nižší teploty. Naopak v Dublinu a tchajwanském Kao-siungu se chladem moc rozhodit nenechají.
Už méně asi překvapí, že déšť a sníh mají tendenci cyklisty zastavovat. Znovu ale zcela specificky v závislosti na jednotlivých městech. V Dublinu, Seville i Valencii déšť, zdá se, nevadí, zato v Melbourne, Chicagu a Vancouveru mají srážky jakéhokoliv typu mnohem vetší dopad na frekvenci jízd.
Když zprůměrujeme nejdeštivější dny v Dublinu, pak užívání sdílených kol spadlo na 81 % průměru. V Seville na 79 a Valencii na 74 procent. V Chicagu však na 47 a ve Vancouveru dokonce jen na 22 procent. Prý to má co do činění i s cyklistickou infrastrukturou, kdy ani v horším počasí nemají uživatelé obavu na kole vyrazit. Takže z toho jako vedlejší produkt vyčtete i to, kde mají cyklisty ve městě rádi a kde ne.
S oteplením planety cyklistů upadne
Studie se nedívala jen na čísla let minulých, ale zamýšlí se i nad tím, jak se cyklistika změní s tím, jak se planeta otepluje. Její autoři vytvořili modely na základě existujících dat. Predikují, že při zvýšení globální teploty o 1 ºC je výsledek marginální. Zato 2 stupně navíc můžou přinést výrazný pokles o 1,4 % nebo nárůst až 4 procenta v pracovní dny a pokles o 0,9 % přes týden a 5,6 % o víkendech. Jak se dá vydedukovat, pokles nastane v horkých městech, nárůst v těch chladnějších.
Studie jakkoliv zajímavá, je stále velmi zjednodušená, protože člověk je komplexní tvor, který se rozhoduje – třeba i právě o svých jízdách na kole – na základě celého balíku faktorů. A mnoho z nich nelze nijak uchopit nebo kvantifikovat.
Stejně jako počasí či teplota tak do míry užívání sdílených kol promlouvá to, co jejich uživatel nemůže ovlivnit – měnící se ceny za službu, konkurence podobných služeb ve městě, měnící se předpisy kolem užívání přileb…
A taky je nutno připomenout, že studie stojí na datech bikesharingu a nezahrnuje ty, co užívají vlastní kolo. Sdílené kolo je možná dík blatníkům lépe stavěno do jízd v dešti. Zato můžeme očekávat, že ten, kdo užívá vlastní kolo, bere cyklistiku vážněji, a tak možná bude i víc nakloněn jízdám v dešti.
Ať tak či jinak, svět, který tolik bojuje s klimatickou změnou a udržitelností, hledá zelenější cesty a zase se k cyklistice obrací jako k čistšímu a dostupnějšímu způsobu dopravy. Což může mít i vliv na to, jak se budou stavět nová, moderní města.
