Třikrát slavil medaili na olympijských hrách, byl mistrem světa. Kolo jej provází už od dětství. V dobách největší slávy představovalo tréninkový prostředek. A na cestu k bicyklům biatlonista Ondřej Moravec směruje i vlastní děti.
„Znovu prožívám svoje cyklistická začátky,“ vypráví sedmatřicetiletý rodák z Ústí nad Orlicí v rozhovoru pro WeLoveCycling.cz, pro něhož je kolo i nyní po kariéře součástí života.
Ondro vybavují se vám vlastní začátky na kole? Vzpomínáte, jak jste začínal?
Mám teď malé děti a prožívám to celé znovu. Můžu porovnávat, jak jsme jezdili v mých dobách a kam se cyklistika posunula nyní. Je to úsměvné. Když pominu úplně první kola, vlastně odrážedla, kdy to nebylo o šlapání, tak na mě rodiče museli dávat pořád pozor. Jezdili jsme všude, helmy nebyly žádné. Dnes by každý řekl, že je to nebezpečné. Ale když si vše zpětně promítnu, bylo to fajn. Pocházím ze sídliště, kde byla spousta dětí. A kolo byla zábava, která hodně frčela.
Když zmiňujete permanentní obavy rodičů, byl jste na kole kamikadze?
No, jako malý jsem měl hodně pádů, hodně úrazů. Kdybych měl vypočítávat karamboly od základky do dvaceti let, bylo by jich hodně. Když jsem doma řekl, že jdu na kolo, tak mi máma kladla dost důrazně na srdce, abych se vrátil celý. Byl jsem blázen, hodně jsem riskoval. Ale to má asi hodně mladých cyklistů, hlavně kluků.
V případě úrazů šlo o odřeniny a tržné rány? Nebo i dramatičtější zranění?
Měl jsem po pádu z kola zlomenou stehenní kost. A jednou při soustředění na Šumavě jsem narazil do závory přes cestu, kterou jsem prostě neviděl. Tehdy hrozilo, že mi to zlomí obě nohy najednou. Ale naštěstí jsem vyvázl jen s hodně těžkými odřeninami.
Nikdy jste neměl třeba i kvůli biatlonu a pravidelným tréninkům vytrvalosti v sedle kola odpor k cyklistice?
Nikdy! V Letohradě jsem chodil na biatlon jako hodně mladý, tudíž kolo pro mě bylo součástí života už od základní školy. Na druhém stupni šlo o součást přípravy, tam už to jenom zábava nebyla. Ale nikdy jsem nepocítil nechuť ke kolu. K cyklistice mám kladný vztah.
Jaké kolo jste vlastně využíval?
Pamatuji si, že jako dítě jsem byl dlouho malého vzrůstu a na vysněné bikrosové jsem dlouho čekal, abych na něm mohl jezdit. A pak mě naplno takříkajíc trefilo horské kolo. Šlo o období, kdy zažívalo největší boom. Do pětadvaceti jsem jezdil na horském kole a silniční jsem vůbec neměl. Vlastnil jsem dvoje ráfky a přehazoval jsem si na bika užší pláště, abych získal kolo podobné silničnímu. Já měl mtbéčko hodně rád. Ale postupně jsem se přeorientoval na silnici i díky kamarádům. A když jsem v posledních sezonách kariéry trénoval, tak jsem zásadně jezdil na silničce.
Čím vás očarovala?
Je to čistší. A hlavně kilometry pěkně naskakují. Postupně jsem silniční cyklistce propadl. Jsem takový jezdec podle počasí. Když je hezky, tak jedu. A zásadně se neoblékám na švih pod tři hodiny…Ale baví mě třeba i jízda v dešti. Teda v létě, když je teplo, a tak jemně a hezky mrholí.
Jezdíte i po kariéře pravidelně?
Když jsem ještě závodil v biatlonovém světovém poháru, tak jsem kolo používal jako tréninkový prostředek. Hlavně zkraje sezony kvůli objemu, tudíž kilometrů bylo hodně. Teď jezdím sice pravidelně, ale kilometrů spíše ubývá. Jde o strašný žrout času. Ale děsně mě silnička baví.
Máte oblíbené terény? Nebo je vám jedno, kde jezdíte?
Hodně času jsem v rámci tréninku trávil v Jablonci, kde je cyklistika nepříjemná. Jezdí se jen nahoru a dolů. Teď doma v Letohradu mohu jet dvě hodiny po rovině. Ale když chci do kopců, tak jen změním trasu. V tréninku mě roviny nebavily, šíleně nebavily. Párkrát jsem byl v Alpách, několikrát na Mallorce a bylo to fajn. Mám rád pestrou trasu.
Vedete k cyklistice i vlastní děti. Nebo vše necháváte na jejich rozhodnutí?
Na kole jezdíme hodně. Bydlíme prakticky u cyklostezky. Obě děti vedu k cyklistice už od hodně útlého věku. Začali vlastně ve dvou a půl letech. Nenutím je, protože pak se většinou zaseknou a nechtějí. Probíhá to ve vlnách. Když jezdí sousedi, jezdí i naše děti. Občas jedeme na kole do školky. Sice to zabere třikrát více času než autem, ale získávají návyky, že pohyb má být součástí života.
Vnímáte s potěšením boom cyklistiky, který paradoxně nastal s pandemií koronaviru?
Jo. Cyklistů velmi přibylo. Řekl bych, že zatímco moji generaci ovlivnil nástup horských kol, teď jde o nástup elektrokol. Lidem se na ebiku otvírají jiné možnosti. Jsou schopní dojet dál a na atraktivnější místa.
Jste sám příznivcem elektrokol?
Stal jsem se ambasadorem značky Levit, která dělá primárně elektrokola. Osobně jsem milovník silničky. Ale umím si představit třeba v Alpách, že sám elektrokolo použiji. Objedu dvakrát třikrát větší porci než na normálním kole. Prozkoumám větší oblast a zdolám třeba 4000 výškových metrů za jeden den, což je slušný sportovní výkon i na ebiku. Vidím to na příkladu rodičů. Máma má elektro, táta nikoliv. A nestíhá. Na elektru jsou schopní dojet dál, objevit více míst. A to si doba žádá, prostě je taková.
