Minulý rok měl Vojtěch Řepa velké plány. Ve dvaceti letech přestoupil do španělského pro-kontinentálního týmu Equipo Kern Pharma a chtěl se tam co nejlépe zabudovat. Jenže místo závodů řešil od půlky sezony věci, které s cyklistikou vůbec nesouvisely. Dostal tzv. Bellovu obrnu a ochrnula mu půlka obličeje.
„Změnily se mi životní priority, musel jsem dát maximum léčbě a rekonvalescenci. A nevěděl jsem, jestli se to dá někdy do pořádku,“ říká Vojta Řepa, který nakonec tenhle boj téměř vyhrál a letošní sezonu už může absolvovat bez omezení. „Proto si teď každý závod užívám a jsem moc rád, že zase můžu jezdit,“ dodává 21letý cyklista z Velké Bíteše, čerstvý mistr republiky ve virtuální cyklistice na trenažerech.
Vojto, jak jste k onemocnění vlastně přišel?
Asi to mělo hlubší souvislosti. Na začátku loňského roku jsem prodělal covid. Nedělal jsem z toho velkou vědu a hned po skončení nemoci jsem začal trénovat. Nedal jsem tělu správný odpočinek, všechny hodnoty jsem měl rozhozené, ale dlouho jsem to přecházel. Po mistráku republiky jsem byl na vysokohorském soustředění, ofouklo mě a najednou přestala fungovat půlka obličeje. Dostal jsem dost silnou formu Bellovy obrny.
Jak se projevuje?
Když to řeknu zjednodušeně, tak se vám vypnou svaly v půlce obličeje. Na dotek to sice cítíte, ale nemůžete dělat nic. Uvnitř obličeje se třeba smějete, jenže navenek ta polovina vypadá mrtvá.
Proč se s tím nedá jezdit na kole?
Největší problém byl v tom, že jsem měl pořád extrémně otevřené oko. Ta část vám nefunguje, takže ani nemrkáte. Oko jsem dokázal zavřít jen rukou. Navíc extrémně vysychalo a musel jsem si do něj každých dvacet minut kapat, aby nevyschla rohovka. Jezdit by se s jedním funkčním okem asi dalo, ale hrozilo, že bych na to druhé pak nemusel vůbec vidět. Tělo jsem měl zdravé, ale tohle je handicap, se kterým se prostě závod jet nedá. Snažil jsem se nějak udržovat v kondici, jenže třeba šestihodinový trénink by byl pro léčbu spíš kontraproduktivní. Člověk, který takový problém nikdy neměl, si to nedokáže pořádně představit.
Jak se dá onemocnění léčit?
Každý den jsem jezdil do Brna na rehabilitace, bral jsem podpůrné léky na funkčnost nervů. Jenže během prvních tří měsíců léčby byl nulový progres. Dokonce jsem pak šel na magnetickou rezonanci, jestli třeba nemám nádor na mozku, který byl utlačoval nervy. To se naštěstí nepotvrdilo.
A kdy se to zlomilo k lepšímu?
Po třech měsících jsem začal mít lehké tiky v oku a začal jsem mrkat. Zní to asi jako banalita, protože zdravý člověk mrká a vůbec si to neuvědomuje. Ale pro mě to jedno mrknutí oka znamenalo strašně moc. Najednou se něco zlomilo a doktoři říkali, že je velká šance, že se to spraví do původního stavu.
Teď už jste stoprocentně vyléčený?
To ne, ale můžu bez omezení jezdit a závodit na kole. Pořád se nemůžu naplno usmát, ale na první pohled už to není poznat. Jestli se to vyléčí do původní podoby, budu šťastný, jestli ne, budu šťastný i tak, protože můžu zase dělat svou práci. Na kole ani v osobním životě mě současný stav nijak nelimituje.
Kdy jste mohl zase normálně začít trénovat?
Vloni v listopadu. Chodil jsem do posilovny a když jsem vyjel na kolo, snažil jsem se obličej chránit před větrem pomocí nějakých čelenek a návleků. Od prosince už jedu naplno, zvládl jsem i týmové soustředění.
Jak se k vašim problémům postavil tým?
Zachovali se skvěle, všem moc děkuju. Celou dobu mi byli oporou, neodepsali mě. Dostával jsem normálně plat, byli jsme v kontaktu. Když jsem se v prosinci objevil na týmovém soustředění, všichni měli velkou radost. Doufám, že to týmu letos svými výkony vrátím, hodně jim dlužím.
Z toho, co jste zatím odjel, máte dobré pocity?
Už jsem absolvoval etapák Kolem Andalusie a dvě jednorázovky. Na Andalusii to z mojí strany bylo celkem dobré. Neměl jsem žádné velké problémy a hodně jsem pomáhal.
Co od vás vlastně tým čeká?
V první řadě jsem domestik na černou práci. Zkouším i skákat do úniků, aby byl vidět dres. Ale to neznamená, že bych nedostal šanci zkusit jet na sebe. Máme věkový průměr 22,5 roku, nejnižší ze všech pro-kontinentálních stájí. Je tu pár kluků, kteří by měli jezdit na pořadí, ale když na tom někdo bude líp, může se všechno změnit. To znamená, že když budu mít dobré nohy, nebudou ostatní mít problém jet na mě.
Máte dané závody na první polovinu sezony?
Dohodli jsme se s týmem, že to budeme řešit operativně podle výkonnosti. Měl jsem trochu delší pauzu, protože nám vypadly závody v Chorvatsku. Teď jedu v neděli jednorázovku GP Industria v Itálii a pak etapák Kolem Turecka. Dál se uvidí.
Equipo Kern Pharma dostal divokou kartu na Vueltu. Co to pro vaši stáj znamená?
Velikou výzvu. Ve hře o tři karty byly čtyři španělské dvojky a nedostalo se na Caja Rural. Na Vueltu jezdili pravidelně a organizátoři chtěli dát příležitost i dalším. Je to pro nás obrovský závazek pracovat ještě mnohem víc. Budeme taky muset udělat další investice třeba do vozového parku a také rozšířit realizační tým, protože Grand Tour je něco jiného než normální závody.
Má na to váš tým prostředky?
Pro našeho hlavního sponzora to nebude problém. Španělská firma Kern je jeden z největších výrobců léčiv na celém světě. Jsou do cyklistiky zapálení, náš projekt se jim líbí a to, že budeme na Vueltě, je i pro ně super reklama.
Můžete na Vueltu pomýšlet i vy?
Tým dopředu nechce nikomu nic slibovat. Kdo bude mít dobrou sezonu, může jet Grand Tour. Všichni chceme během roku dokazovat, že na Vueltu patříme. Já si chci v první řadě vynahradit ten loňský rok a kdyby vyšla Vuelta, byla by to krásná třešnička na dortu. Ale je to ještě daleko, do té doby se může stát spousta věcí.
Reálné závody jste si v úterý zpestřil domácím šampionátem ve virtuální cyklistice na trenažerech a hned jste získal mistrovský dres. Jakou má pro vás váhu?
Pořád je to dres, na kterém je nápis „mistr České republiky“. Určitě ho do sbírky svých úspěchů budu počítat. Virtuální cyklistika se zatím možná nevnímá nějak velkolepě, ale musíme si uvědomovat, že pokrok nezastavíme. Není to zdaleka jen o sportu. Dneska už jsou virtuální party, můžete jít na virtuální rande… No a virtuální závody si získávají stále více příznivců. Nejen v cyklistice. Už se v tom jezdí i mistrovství světa. Za mě je to disciplína, která by se měla brát s větší vážností. Když se to člověk naučí, dá se tu i docela dobře taktizovat. A je to pěkná makačka i na tom trenažeru. Čísla, která jsem třeba teď jel, bych ze sebe v tréninku nedostal.
