Když už se ozve i Peter Sagan, který sám v prvních svých sezonách mezi silničními profesionály byl znám svou nekonformností, pak je situace nejspíš vážná. Slovenská superstar přirovnává chování dnešního pelotonu k totální anarchii a říká: „Mladší generaci schází respekt. Je to vidět, je to cítit. Dřív platila nepsaná pravidla, ale teď? Zapomeňte na ně.“ Jak ale taková pravidla vynucovat?
Cyklistika dlouho byla zvláštní směsicí gentlemanského chování a nepokrytého podvádění. Jezdci dodržovali pravidla, třeba že na lídra závodu se neútočí, pokud má technické problémy, projíždí občerstvovací zónou a není úplně ve střehu, nebo si zkrátka potřebuje odskočit. A současně etiku sportu ignorovali a pumpovali do sebe výkon posilující jedy.
To druhé je už naštěstí pryč (aspoň tomu chceme věřit), ale druhé je – zdá se – taky pomalu v ohrožení.
Pamatujete kauzu, který si vysloužila přezdívku chain-gate? Tour de France 2010, 15. etapa a 2 kilometry pod vrcholem Port de Balès lídr závodu ve žlutém trikotu Andy Schleck udeřil na druhého Alberta Contadora. Jenomže spadlý jeho řetěz jeho atak ukončil.
Útok na lídra se spadlým řetězem
Španěl v zápalu boje nečekal, jak by mu zažité pořádky nejspíš měly velet, a hájil se tím, že Lucemburčanovy trable neviděl, což fotografie i televizní záběry popírají. Schleck do cíle v Bagnères-de-Luchon dorazil 39 sekund po Contadorovi, který ten den oblékl žlutý trikot a udržel ho pak až do Paříže. A aby měl příběh dokonale hořkou pointu, Contador nad Schleckem zvítězil právě o 39 sekund. „Můj žaludek je naplněn vztekem,“ hořekoval Lucemburčan.
Byly to zbytečné plačky nad něčím, co v žádných pravidlech krom těch nepsaných nestojí? A že jednou máte víc štěstí a jindy zase trochu smůly? Komentátoři i z řad pelotonu se tehdy odkazovali na letitá tradici sportu a na to, že „takové věci se prostě nedělají!“
Třeba i z pragmatického důvodu, že dotyční závodníci spolu pak museli žít na silnici dál a co značí vendeta, asi víme všichni. Její zlobu by vzájemný respekt mohl nechat spát. A právě odplata stojí za tím, že se začala pravidla slušného chování dodržovat. Nedělej jiným, co sám nemáš rád, že?
Vzájemný respekt závodníků má kořeny někde v počátcích minulého století, kdy cyklistické bitvy startovaly ještě před úsvitem a závodilo se pospolu, než „patron“, jakýsi šéf pelotonu, rozhodl jinak. Nikde nebylo psáno, že má někdo řídit džungli závodů, ale pro všechny bylo výhodné, když nějaký ředitel velel. A byl uznáván.
Charismatickým postavám jako Jacques Anquetil, Eddy Merckx, Bernard Hinault i Lance Armstrong pařilo žezlo patrona, které naposledy patřilo Fabianu Cancellarovi. Ti rozhodli, kdy peloton zastaví na močení, kdy hrozí nebezpečí a je třeba závod neutralizovat. Anebo v případě problému byli tribunem lidu a komunikovali s pořadatelem nebo rozhodčími. Ale i tato hierarchie už se zdá být přežitkem, protože – a mluví o tom i Sagan – nikdo nikoho v houstnoucí anarchii na silnici neuznává.
Sticky bottle
Návrat po pádu, mechanických trablech nebo i jen nutné pauze od závodníka vyžaduje vyšší úsilí, než jaké vynakládá peloton. Proto je tu fenomén, kterému se říká sticky bottle, ve francouzštině bidon collé a jde o to, že ruka cyklisty se při přebírání občerstvení „přilepí“ na ruku sportovního ředitele v doprovodném voze a nechá se kousek potlačit, aby se snáz vrátil do skupiny.
Jsou na to paragrafy UCI, ale komisaři většinou přivírají oči, protože toto ještě nikomu závod nevyhrálo. Ačkoliv… Když Vincenzo Nibali už ve 2. etapě na Vueltě 2015 použil týmový „výtah“, aby po pádu s 30 zbývajícími kilometry dohnal víc než půlminutovou ztrátu, byl za to bez milosti vyloučen. „A proč? Děje se to v každém závodě.“
Postupná kulturní eroze a absence kápa vede k tomu, že nepsaná pravidla se rozpouštějí v každodenním ruchu pelotonu. V době, kdy jejich porušení může být dělítkem mezi porážkou a vítězstvím (a tedy zajištěním smlouvy na další rok), si musí každý sám odpovědět, kolik gentlemana v něm ještě zůstalo.
