Byly chladnější než obvykle, byly bez Zdeňka Štybara, vítěze z roku 2015, byly ale znovu tvrdé, spravedlivé a prašné, jak se na Strade Bianche sluší. A taky silně větrné, až mistr svět Alaphilippe vykroutil spektakulární salto do pole. A zase jednou tato italská klasika vyvolala úvahy o tom, jestli by jí měl náležet titul Monument, jakým se nazývá pětice nejstarších jednorázových závodů v profesionální cyklistice.
Mezi ty patří nejdelší jednorázovka světového cyklistického kalendáře Milán-Sanremo, o které se říká sprinterská klasika, nebo taky klasika, která je sice profilově nejlehčí z těch pěti, zato je ale nejtěžší ji vyhrát.
Monumentální závody dál pokračují poutí Kolem Flander, který se jede po dlážděných kopcích Belgie. Královnou klasik Paříž-Roubaix, kde jsou taky kostky, ale tentokrát na rovině. Zato ale o dost rozbitější. Z Francie pak vede cesta zase zpět do Belgie a na tamní stařenku, jak se nejstarší z klasik z Lutychu do Bastogne a zpět říká. A celé to uzavírá podzimní italská Il Lombardia alias klasika padajícího listí.
Strade Bianche vrací cyklistiku do dob, kdy slovo asfalt neexistovalo
A mezi všechny tyto více než stoleté podniky že by teď měl patřit i mladík z Toskánska?
Musíte ten závod milovat. Je dynamický, napínavý a co se mnohým ne úplně zamlouvá (že, pane Froome) vrací cyklistiku do dávných dob, kdy slovo asfalt ještě nebylo vynalezeno. A tak je tam třeba ukázat víc než jen fyzičku. Třeba schopnost na kole a na nestabilním podkladu vůbec jet.
Pravda, letos Strade nenabídly úplné drama, když posledních 50 kilometrů se bojovalo jen o druhé místo za mimozemšťanem Pogačarem. Ale zkuste si dohledat záznam ročníku 2018, vítězného pro zabláceného Belgičana Benoota. Nebyla to náhodou větší podívaná než 300kilometrové čekání na spurt v Sanremu?
Debatuje se o tom pokaždé začátkem března posledních patnáct let, protože tolik ročníků se na obslužných zemědělských cestách dosud konalo. Strade si, třeba i dík dávné české stopě, zaslouží naši pozornost a obdiv, ale nutně závod nemusíme tlačit do klubu „výjimečných“, mezi starodávné Monumenty. Strade jsou své a přitažlivost mají bez jakékoliv nálepky.
Jsou závodem, který dokáže být mnohem zábavnější a vítězství v něm mnohem obtížnější než v jakémkoliv z velké pětky. Strade nepotřebují status, aby se staly jedním z dnů D cyklistického roku. Titul Monument totiž negarantuje nic navíc. Neudělá žádný závod lepším nebo napínavějším. A že se znovu navážíme do Sanrema, italského souputníka v této debatě – kdy naposledy jste sledovali celých 300 kilometrů od startu v Milánu? Nejsou naopak Strade od prvního kilometru fantastickým spektáklem?
Nová kapitola budoucnosti cyklistiky
Podívanou, která proti sobě navíc svádí absolutní výkvět pelotonu, tak různorodou konkurenci, jako to neumí žádný z diskutovaných konkurentů. Každý jeden z oné pětky je totiž tak specifický, že za roky v něm vykrystalizovala skupina specialistů. Ale na Strade vidíte muže kopcovitých ardenských klasik, ty, co to umějí na kostkách, nebo i na Tour de France. Kdo že to poslední dva oblékal žlutý dres?
Monumenty svoji vážnost a význam stavějí na své délce 250 kilometrů a vyšší a ještě na jedné veličině, kterou ničím nenahradíte – času. Na prvním místě tom závodním, kdy se o vítězství bojuje kolem sedmi hodin (Pogačar letos Strade Bianche získal za méně než 5 hodin), a taky času dějin. I Flandry, benjamínek z pětice veteránů, se poprvé konaly v roce 1913.
Jsou to závody, které přežily války i jiné krize, doping i pandemii. Černobílé fotografie pionýrů cyklistiky šlapající na těžkých ocelových bicyklech s lahvemi piva v ruce, to je zhmotnění stoleté historie našeho sportu. A ať se nám to líbí, nebo ne, historie je důležitým komponentem cyklistiky, který nelze přehlížet. Protože kdo nezná a neuznává minulost, promrhá svoji budoucnost.
Takže viděno touto optikou, jsou Strade Bianche pouhým cucákem, který si na své dějiny bude muset ještě počkat. A snad i proto by ve velmi tradicionalistickém světě cyklistiky bylo skandálem, kdyby se staly šestým Monumentem. Ukradly by prestiž těm stávajícím, co si výsadního postavení užívají. Přesto stejně jako pětice starších sourozenců nabízejí vášeň, boj i slávu. Strade Bianche představují novou kapitolu budoucnosti cyklistiky.
