Silniční cyklistika má historické kořeny ve čtyřech evropských zemích: Francii, Belgii, Itálii a Španělsku. Pětice Monumentů, tedy nejvýznamnějších jednodenních závodů, stejně jako tři Grand Tour (třítýdenní etapové podniky) se koná právě v jednom z těchto čtyř států a po dekády taky právě odtud pocházela většina závodníků pelotonu.
Věci se ale začaly měnit v 80. a 90. letech, kdy Mezinárodní cyklistická unie UCI opakovaně proklamovala, že globalizace cyklistiky je její ústřední cíl. Takže dnes, při pohledu na závodní kalendář a soupisky týmů, vážně můžeme říct, že už zbývá jen Antarktida.
Od 13 národností k téměř 80
Graf, který vytvořil server procyclingstats.com, největší databáze profesionální cyklistiky, jasně demonstruje evoluci v národnostním složení pelotonu: v prvním zkoumaném období po 2. světové válce (1945-7) se po silnicích nejvýznamnějších závodů pohybovalo v průměru 13 národností, což se až do 70. let měnilo jen kosmeticky. Pak ale nastal zlom – během čtyř let od roku 1988 do 1992 vzrostl počet na 40 a mezi roky 2013 a 2017 přišel největší boom a nárůst k 80 různým národnostem.
Podobná byla situace s místy konání závodů, když se tyto začaly vyvážet do dřív nemyslitelných, exotických destinací a na všechny kontinenty. Závodí se na Blízkém východě i tom vzdáleném, když elitní kalendář World Tour zakončuje v říjnu čínský etapák Tour of Guangxi. Obvykle zahajovací závod seriálu Tour Down Under byl kvůli covidu druhý rok po sobě odvolán, jinak by ansámbl většinově evropských profíků zase putoval do Austrálie, a ze stejného důvodu byla zrušena taky už tradiční argentiská Tour de San Juan.
A nebo právě probíhající Tour du Rwanda? Ta sice vznikla už před 34 lety a letos se jede její 25. ročník (to proto, že si závod dal 10letou pauzu), ale začalo se o ní intenzivně mluvit po loňském podzimu, kdy bylo zemi na úkor Maroka přiděleno pořadatelství silničního mistrovství světa 2025, první na tomto kontinentu.
Byť se na start letos dostavil jen jeden worldtourový celek (snad proto, že tam na zemi leží snadné UCI body), dá se čekat, že favorité duhového trikotu se budou s blížícím se datem šampionátu chtít seznámit s přeci jen cyklisticky neznámou lokalitou a startovní listina brzy zaznamená ještě zajímavější jména.
Silnice je fanoušky obsypána
Dnes je tím nejznámějším René Andrle, který do Rwandy jako sportovní ředitel přivezl právě jediný prvodivizní celek Israel-Premier Tech. A říká: „Jede se ve vysoké nadmořské výšce 2000 metrů a po pěkných silnicích. Výborná příprava. Ale hlavní závodní program se odehrává v Evropě a kolikrát je tak nabitý, že je strašně těžké najít mezeru. Otázka pak zní, který závod ještě dává smysl a který už ne.“
Takové podniky můžou být kolikrát sebekrásnější, ale je to s nimi na hraně s bezpečností. A třeba i kvalita cest tam nebývá nejlepší, což pak týmy stojí extra náklady na zničeném materiálu. A konkrétně Afrika zase přináší jednu další výzvu v podobě konfrontace Evropanů s neznámými nemocemi. „Takže já jsem musel na trojí očkování, malárie, žlutá zimnice a podobně.“
Na druhou stranu přijetí importovaného zboží místními bývá nadstandardní ve srovnání s evropskou domovinou. Kde je cyklistika prostě tak nějak normální a běžně dostupná. Kritika se sice snesla na katarské mistrovství světa, další pokus o export pelotonu do světa, kde se jelo napříč pouští, a krom velbloudů peloton nejvýznamnějšího závodu roku nikdo neregistroval.
„Ale Kolumbie, Rwanda, ty jsou plné diváků podél silnic,“ říká Andrle. „Zvlášť Kolumbie, ta byla úplně fanatická, všude miliony lidí. Když se otevře víc trhů, víc zemí, náš sport se zviditelňuje. Dělat cyklistiku celosvětovou je jen dobře.“
