Primož Roglič, ten bývalý skokan na lyžích, zaznívá dodnes v cyklistických přenosech, kdykoliv Slovinec předvede něco velkého na kole. A že předvádí! Tři vítězné Vuelty za sebou nebo i olympijské zlato z Tokia jsou jen vrcholem ledovce jeho úspěchu. Přeskok mezi dvěma tak odlišnými sporty je dodnes tématem. Ale zvládl by to Rogla zase i opačným směrem? Nikdy se to už nestane, ale pojďme si s tou myšlenkou pohrát.
Olympiáda, ten předražený monument olympijského hnutí, v Pekingu sice už skončil, ale byl po čtyřech letech zase jednou oslavou všech „kluzkých“ sportů. A jako každé čtyři roky se zase zviditelnily méně či více obskurní sporty. Mezi nimi i skoky na můstcích.
Možná vás během skokanských soutěží taky napadlo, kde že to Roglič v mládí bojoval o slávu a jak dobrý se skočkami na nohou býval. A možná vás taky napadlo teoretizovat, jakou by měl šanci letos v mrazivé Číně.
Se skoky na lyžích začal v deseti
Na můstcích začal skákat v deseti letech, což – pokud jste dnes taky rodiči takových dětí – vede k úvaze, jestli byste je pustili do ledové stopy a pak do vzduchu, kde jste vším, jen ne pánem svého pohybu. Zvlášť když foukne.
Ale malý Primož vypadal pro sport nadaně. „Jako bych létal. Miloval jsem ten pocit. Je to věc, o které sní snad každý,“ říká Roglič, když zavzpomíná na svou kariéru zimního sportovce. A co platí dnes, platilo i tenkrát – jeho ambice. „Chtěl jsem být nejlepším skokanem na světě.“
Princip skoků znáte – rozjet se stopou, trefit správně hranu a snažit se doplachtit co nejdál. Hodnotí se i ladnost dopadu. Nejvyšší známka, jak jinak, vítězí.
Pokud posledních pár let sledujete přenosy z cyklistiky se zapnutým zvukem, museli jste to slyšet nesčetněkrát – Primož Roglič je někdejším juniorským mistrem světa. Stalo se to v roce 2007 v italském Tarvisiu, kde byl členem slovinského týmu. V soutěži vyskákal druhý nejvyšší počet bodů ze všech. Jen jeden Japonec ho trumfnul.
Brutální pád na mamutu v Planici
Pokud toto byl vrchol Rogličovy skokanské kariéry, pak ta má i jednu kaňku: brutální pád, který se odehrál rovněž v roce 2007 na mamutím, tedy největším možném můstku v Planici, kdy Rogliče coby předskokana poryv větru strhl a dlouho, dlouho trvalo, než se na sněhu jeho bezvládné tělo konečně zastavilo.
„Ten den jsem se nebál, neměl jsem respekt. Tehdy jsem si myslel, že svedu úplně všechno, že uletím víc než 200 metrů,“ ohlíží se a jedno ponaučení si z toho přeci jen odnesl: „Respekt je potřeba.“
Rogla se ale vrátil. Mezi roky 2003 a 2011 skákal ve zhruba 150 závodech, vyhrál dva Kontinentální poháry neboli druhou skokanskou ligu a svůj osobní rekord dostal na 185 metrů. Rovněž na proslulém mamutu v Planici. A pak objevil kolo.
Jako skokan na kolo nesměl
Musel se sice pilně učit a sžívat s novým světem, do kterého – ač je dnes obdivovaným šampionem – ani po tolika letech nedokázal zcela vplout. Spoustu základních dovedností ještě musí Primož Roglič pilovat. Na prvním místě tolik nepadat.
„Když jsem byl skokan, neměli jsme povoleno na kole moc jezdit, protože na lyžích musíte být rychlí a výbušní. Ale cyklistika svým opakovaným jednotvárným pohybem svaly zpomaluje,“ vysvětluje 32letý Slovinec. „Ale ke konci skokanské kariéry jsem si koupil kolo a zjistil jsem, že mi to na něm celkem jde.“
Otázka ale teď zní, jak a zdali vůbec by to borci, který od roku 2016 závodí za nizozemské Jumbo. Sesbíral za tu relativně krátkou dobu 60 profesionálních prvenství (Kreuziger jich měl za 15 let 15 a Štybar za 12 let 18), šlo zase v jeho původním odvětví. A nic se k takové hře úvah nehodí líp než hry v Číně.
Medaili z olympiády má. Ale z letní
Pokud bychom srovnali jen tvrdá data ze středních můstků v Pekingu a Tarvisiu, což je ale opravdu velké zjednodušení příběhu, pak zlatý Japonec Kobajaši v prvním kole uletěl 104,5 metru a ve druhém 99,5 = 275 bodů.
Primož Roglič si na juniorském šampionátu v Tarvisiu připsal 93,5 + 97,5 metru, což tehdy spolu s body za styl vydalo na 249 bodů. Takové konto by Rogličovi v Pekingu stačilo jen na 19. místo hned za Čechem Romanem Koudelkou. Ale Slovinec byl tehdy jen puberťák.
A jak jsme ho stihli poznat na kole, má v sobě vítěznou mentalitu, takže by se – v případě, že by u skoků zůstal – určitě posouval blíž k vrcholu. Třeba i proto, že Slovinsko je skokanskou velmocí a skoky sportem číslo 1 (ačkoliv Pogačar právě s Roglou intenzivně pracují na změně národního smýšlení).
Primož Roglič se skoky skončil před jedenácti roky. Celá tato hra na kdyby je zcela bezpředmětná, ale věřte, že až si zase pustíte přenosy z Tour de France, kde bude Roglič bojovat v dalším pokusu o žlutý trikot, stejně znovu zazní, že je to ten bývalý skokan.
A že by v Pekingu nejspíš nevyhrál? Rjoju Kobajaši by zase nevyhrál Vueltu, tak co!
