Muži profíci závodí ve Spojených arabských emirátech, Francii, Portugalsku i Španělsku. Tamtéž už závodní sezonu načaly i ženy. Tak vzdálený se těm, co na kolech bojují v dresech s krátkým rukávem, musí zdát mrazivý Peking pod pěti kruhy. A přece jsou si oba konce světa blíž, než by se mohlo zdát. Zvlášť pro jednu rychlobruslařku.
Možná vás jako první jméno napadne Martina Sáblíková, která si z Číny veze bronz, a už několikrát ukázala, že ke kolu má blízko. Je několikanásobnou mistryní republiky v silniční cyklistice a v hlavě si pohrává s myšlenkou, že by se stala profesionálkou a pokusila se o letní olympiádu v Paříži 2024.
Následující příběh nicméně nebude český, ale americký. Protože v Pekingu byla ještě i další obojživelnice, která v zimě upíná na nohy rychlé nože a v létě zase tretry, když závodí za druhodivizní celek DNA Pro Cycling. A i do Pekingu si Mia Manganello Kilburgová přivezla kolo s sebou, protože objevila jeho kouzlo.
„Je to skvělý nástroj pro budování formy bez toho, že by nadměrně zatěžovalo vaše klouby,“ vychvaluje Američanka. „Řekla bych, že je to ideální doplněk i pro mnoho dalších sportů. Jízda na kole je dobrou protiváhou jednostranně se připravujících sportovců.“
Koncept míchání sportů na vrcholné úrovni není ničím nezvyklým. A už vůbec novinkovým, protože těch, co startovali na olympiádách v létě i zimě je řada. A vlastně ani nemusíme chodit daleko, když připomene Kateřinu Neumannovou, zlatou olympioničku na běžkách z Turína a současně účastnici her v Atlantě na horském kole (18. místo).
Z Pchjongčchangu přivezla bronz
Connie Carpenterová je dodnes nejmladší americkou olympioničkou na zimních hrách, když jí v Sapporu 1972 na rychlobruslařském oválu bylo 14, a dvanáct let poté vyhrála v Los Angeles premiérový ženský závod v silniční cyklistice. Japonka Seiko Hašimotová startovala na třech letních olympiádách a čtyřech zimních.
A teď je tu Američanka Mia Manganello Kilburgová, která už z Pchjongčchangu 2018 přivezla olympijský bronz v týmové stíhačce rychlobruslařů, a současně s know-how a zkušenostmi z cyklistických kritérií, okruhových závodů vyžadujících velkou výbušnost, v nichž si vybudovala smysl pro závod a schopnost správně odhadnout, kdy a kde se pohybovat na ledě.
Pokud byste ale projeli instagramové účty dalších sportovců v Pekingu, zjistili byste, že Manganello Kilburgová není jedinou sportovkyní, která se prezentuje záběry se svým bicyklem. Norská superstar Johannes Klæbo se pod všemi selfíčky s trojicí pekingských medailí vystavuje v trikotu norského cyklistického týmu Uno-X. Nizozemská bronzová medailistka Antoinette de Jongová bruslí v sezoně za tým Jumbo-Visma a je tak vlastně kolegyní Marianne Vosové, bezpochyby nejúspěšnější cyklistky dějin. A další rychlobruslař, v Pekingu dvakrát zlatý Švéd Nils van der Poel (ne, nemá nic společného s nizozemským fenoménem Mathieum van der Poelem) zase na svém kole podniká ultra jízdy.
Taky Američanka Mia Manganello Kilburgová strávila na kole během her moře času. Dva závody absolvovala na jejich začátku (1500 metrů – 20. místo + a 3000 m – 19.) a posledníejob. Nejoblíbenější závod s hromadným startem až v předposlední den her, a tak nemohla z tréninku vysadit. „Na ledě jezdíme 40 minut a odpoledne obvykle ještě na vyjížďku,“ vysvětlovala. „To je na celé olympiádě nejdivnější – závodila jsem první a předposlední den. Byla jsem tam dva týdny a to je vážně náročné udržet formu na dva vrcholy. Takže si chtě nechtě musíte zvolit jeden.“
Peking 2022? Medaile unikla o fous
A ona si vybrala závěrečný „masák“, takže v Pekingu musela makat o sto šest, intervalové tréninky na kole a obvykle od jedné do tří hodin v sedle v kruzích kolem olympijské vesnice.
Na rozdíl od individuálních distančních závodů je hromadný závod jeden velký chaos, kde rozhoduje taktika, týmová práce a hákování. Takže to stejné co na silnici. Pětadvacet závodnic, šestnáct kol, přičemž čtvrté, osmé a dvanácté je bodované, kde první tři na čáře získávají body.
Pro úspěch musíte umět závod číst, zůstat u toho na nohou, mít vytrvalost na 6400 metrů a v nich sprintovat. „Je to jako silniční kritérium,“ porovnávala Mia Manganello Kilburgová. „Tam cítíte, že balík zpomaluje, a to je pravý okamžik na útok. Podle mě je celkem složité se toto naučit. Je to spíš o instinktu, který máte, nebo nemáte. A já mám dobrý nos na tyto situace,“ vyprávěla dvaatřicetiletá americká reprezentantka, která nakonec v závodě s hromadným startem skončila čtvrtá.
Že by se ale, zkušená z kroužení na levou ruku, hrnula na dráhovou cyklistiku, která taky zná jen jednu dráhu pořád dokola? „Uvažovala jsem o tom po minulé zimní olympiádě. I americká federace mě kontaktovala, že bych mohla uvažovat o stíhacím závodě družstev. Říkali mi, že nejde o nejlepší čísla z testů, že nezávodí tři nejlepší závodnice. Ale tři, které dokážou dobře spolupracovat. Nakonec z toho ale sešlo. Tak trochu i proto, že se nedokážu přenést přes to, že dráhové kolo nemá brzdy.“
