Dvakrát Tour de France, jednou Giro d´Italia, dvanáctkrát některá z klasik označovaných jako Monument. Triumf v Brabantském šípu, v Czech cycling Tour či titul českého šampiona. Petr Vakoč za deset let v sedle silničního kola prožil skvělou kariéru.
Byť profesionální peloton opustil, jeho život v sedle kola bude pokračovat. Jen silničku vyměnil za horské kolo a v dresu Canyon Northwave Future bude bojovat o slávu v maratonských závodech. Jak se rodil jeho přesun do světa bikerů, co jej zaskočilo, s čím nejvíce bojuje, jakou roli při přestupu sehrál František Raboň a jaký je aktuální zdravotní stav popisuje devětadvacetiletý závodník v rozhovoru pro WeLoveCycling…
Petře, když jste v říjnu loňského roku oznamoval odchod ze světa silniční cyklistiky, už jste měl jasno o přesunu do světa biků?
Ano. Horská kola pro mě představovala téma, které se vynořilo vždy během zimní přípravy, kdy jsem trávil hodně času přípravou na biku. Věděl jsem, že určité závody a zejména Cape Epic budu chtít po silniční kariéře absolvovat.
Na horském kole jste začínal, ale předešlých deset let prožil ve světě silniční cyklistiky. Navíc v mimořádně úspěšných týmech Deceuninck Quick Step a Alpecin Fenix. Jak se zrodila myšlenka změnit disciplínu?
Na biku jsem jezdil v mládí závodně. Pamatuji si, jak na Českém poháru v Kamenici startoval tehdy ještě v mládežnických kategoriích i Peter Sagan a všechny na blátě porazil o pět minut, strašně je sesekal. Bavilo mě závodit na Zadově, v České Kamenici. A když jsem později viděl prezentaci Crocodile Trophy, měl jsem jasno, že dlouhé maratonské závody chci jednou zkusit. Navíc jsem se znal s Kristianem Hynkem a po jeho vítězství na Cape Epic 2014 jsem mu spíše v legraci říkal, že jedno budu určitě na startu.
A teď jste v jeho týmu a skutečně se na Cape Epic chystáte…
Minulý rok v březnu, možná v dubnu jsem se mu zmínil, že uvažuji o přestupu na horská kola. Chtěl jsem do týmu se skvělým vybavením a skvělými parťáky z lidského hlediska, což Canyon Northwave splňuje. Dlouho jsme se o mém přestupu debatovali. A během léta vše dostalo reálnou podobu. Vlastně paradoxně při Tour de France.
Takže definitivní rozhodnutí startovat na Cape Epic, který je označován za bikovou Tour de France, padlo na té skutečné Staré dámě?
Ano. Během Tour jsme s Kristianem byli ve spojení a řešili jsme možnosti. Byť úplně finální rozhodnutí přišlo krátce po závodě. Přemýšlel jsem, jestli chci jet další sezonu na silnici a jaké jsou moje cíle. Považoval jsem za vítězství, že jsem se po těžkém zranění při soustředění před čtyřmi lety dokázal vrátit a objet celou Tour de France. Ale dlouho jsem se z toho dostával. A měl jasno, že další tři týdny trvající etapák jet nechci.
Představuje přesun do světa biků obrovskou porci motivace?
Je jasné, že v prvních závodech nemohu mít přehnaná očekávání. Musím se ještě hodně učit. Ale mám super výkonnost, čísla z tréninků jsou vynikající. Těším se a jdu do všeho naplno, s obrovskou energií. Mám velké ambice. A podle čísel z tréninku i super výkonnost.
Jedním z důvodů, proč jste opustil svět silniční cyklistiky, bylo zdraví. Po těžké nehodě, kdy vás při soustředění v JAR 2018 srazil kamion, jste se dokázal vrátit na nejvyšší úroveň. Ale právě po Tour jste přiznal, že vám tělo dává jasné signály zpomalit. Pro horská kola není zdravotní stav limitující?
Jízda na biku představuje jinou zátěž, tudíž jsem přesvědčený, že by mi horské kolo v tomto směru mohlo prospět. Jde o krok správným směrem, protože jízda na biku je mnohem komplexnější. Více pracuje střed těla, člověk pracuje se stabilitou, nejsem tak strnulý. Zátěž je proti silničce odlišná. Navíc Cape Epic se sice jede osm dnů, ale jinak jsou v programu jen kratší závody. Už jsem vážně nechtěl absolvovat tři týdny trvající etapáky.
Měnil jste zásadně přípravu proti zvyklostem ze silničního pelotonu?
Z hlediska zátěže nejde o dramatický rozdíl. Ale hodně času věnuji technice, trávím tréninky v náročných pasážích. Při soustředění ve Španělsku jsem trénoval na trase Mediterranean Epicu. A to bylo hodně drsné. Věděl jsem, že přestup nebude snadný. Ale po úvodních trénincích jsem si uvědomil: bude to náročnější, než jsi čekal. Překvapilo mě, jak technické tratě jsou, jak kluci rychle jezdí z kopců. Ale věřím, že se dostanu na úroveň, kdy nebudu nijak limitován. Výkon mám. Ale musím být schopný ho podat v terénu, a ještě zvládat technickou náročnost jízdy.
Co pro vás představovalo největší problém?
základem je dávat si pozor, abych jezdil kopce vysokou kadencí, protože se často mění sklon. Ze silnice jsem byl zvyklý mít založeno, což mě ale v terénu limituje. Člověk musí na drncavém terénu podávat výkon, to je jiné.
Konzultoval jste přestup s někým z bývalého silničního týmu Alpecin Fenix?
Ne. Ale řešil jsem vše s Frantou Raboněm, který podobnou změnu před časem rovněž udělal a jeho zkušenosti pro mě byly důležité. I on tehdy jel Cape Epic.
Na silnici ve sjezdech se často blížíte rychlosti sto kilometrů v hodině. Sjezdy na biku zvládáte v pohodě?
Jsem si čím dál jistější. Ale i tady potřebuji více zkušeností, více času. Ale trénink je něco jiného ve srovnání se závody, kdy člověk přijede do náročných míst v únavě, bude jím cloumat adrenalin, kolem budou diváci a závodníci. To si neumím představit. První závodní dny budou určitě extrémně náročné.
Je svět profesionálních bikerů ve srovnání se silničním pelotonem drsnější?
Ostrý maraton jsem ještě nejel. Ale na silnici je to pohoda… Když má člověk žízeň, zavolá si doprovodné vozidlo, poprosí parťáka, vezme si bidon z motorky, od týmových servisáků u trati. Ve většině závodů je klid a člověk si dojede na záchod, nají se, v případě deště do auta pro pláštěnku. U biků nic z toho není možné. Bude to velký výstup mimo komfortní zónu.
Velkým rozdílem je i zabezpečení. Defekt na silnici se řeší výměnou kola nebo celého stroje. Ale na biku mnoho problémů musíte odstranit sám. Jak jste na tom s technickými záležitostmi?
Řetěz jsem ještě nespojkoval, to se musím naučit. Ale pár defektů jsem tmelem už lepil. Na soustředění mě napadlo, že by bylo fajn mít defekt. A hned první den jsem měl dva…. Jde i o poznání čisté stopy, způsobu šetření kola a minimalizování rizika defektu.
Co představuje největší problém?
Nejhorší jsou prudké kamenité sjezdy. Myslel jsem, že skalky jsou jenom v cross country. Ani bych nevěřil, že něco takového sjedu a nebyl přitom na hranici rizika. Ale dobré je, že na Cape Epic jsou spíše etapy, které mi typově sedí.
Při Mediterranean Epic půjde o ladění formy. Je dostatek času vše vstřebat do Cape Epic, který startuje v Jihoafrické republice 20. března?
Budu se dostávat do závodního tempa, budovat formu a zjišťovat, jak moc jsem se posunul v technice. Cape Epic je vrchol jarní části sezony. Pak přijdou na řadu podniky maratonské série, mistrovství Evropy v Česku, mistrovství světa. Cape Epic byl dlouho velký sen. Pojedu s Kristianem Hynkem, který zná cestu k vítězství. Vždy mě bavilo učit se nové věci od nejlepších. Na soustředění jsem byl na pokoji s Andreasem Seewaldem, který je mistrem světa. Vlastně pokračuji v tradici. V Quick Stepu jsem jezdil po boku Juliana Alaphilippa, v Alpecinu zase duhový dres vozil Mathieu van der Poel. Andreas je mistr světa i Evropy. Z hlediska výkonnosti jsem v neskutečném týmu. Těším se na novou výzvu, kterou přijímám naplno.
