Tour de France, když se psal rok 1924, slavila právě plnoletost a cyklokros ve Francii pořádal první velkou soutěž. Tento víkend, 98 let poté, se mistrovství světa uskuteční na americké půdě.
Kořeny cyklokrosu neleží, jak byste si s ohledem na jeho současnou popularitu mysleli, v Belgii, ale ve Francii. Přesně řečeno v lesíku na západním okraji Paříže, kde se uskutečnil první velký závod této terénní disciplíny – Le Critérium International de Cross-Country Cyclo-Pedéstre. Brzy se o něm začalo mluvit jako o neoficiálním mistrovství světa.
Obří dav se sběhl k trati. A nejvíc se mačkal u obávané „propasti smrti“, závratného sjezdu, do něhož se v sedle kola spustili jen ti nejodvážnější. Tím, který tehdejšímu poli dominoval nejvíc, byl Robert Oubron z Versailles. Mezi lety 1937 a 1942 čtyřnásobný vítěz závodu. Tento šampion vyvinul novou techniku běhu s kolem, kdy řídítka držel na prsou, což je základ běhu i v moderním cyklokrosu.
S tím, jak začala ve 40. letech sílit popularita sportu, uznala ho Mezinárodní cyklistická unie UCI jako samostatnou disciplínu. A v roce 1950, po letech neoficiálních, se konečně mistr světa dočkal svého trůnu v pařížském lesíku Bois de Vincennes právoplatně.
Vše ale bylo ušité tak trochu horkou jehlou. Status mistrovství světa UCI závodu přidělila teprve dva dny před jeho startem. Titul premiérového mistra světa si přivlastnil Bretonec Jean Robic, mimo jiné vítěz Tour de France o tři roky dříve.
André Dufraisse, Coppi z polí
Snad aby se šířila sláva nové disciplíny, rozhodla se ji UCI distribuovat po celé Evropě. Za prvních deset let se šampionát konal v sedmi různých státech. Po Francii v Lucembursku, Švýcarsku, Španělsku a Itálii, v protektorátu Sársko, a pak v Itálii, která se za domov bahenního sportu bere dnes.
Francouzští jezdci dominovali těmto raným ročníkům mistrovství světa. Po Robikovi se do duhového trikotu oděl Roger Rondeaux. Ale teprve André Dufraisse se mohl legitimně prohlašovat za velikána. Rodák z kraje Limousin sice skončil druhý za Rondeauxem v letech 1951 i o rok později, ale v italské Crenně v roce 1954 získal první z pěti svých titulů v řadě. Jeho fanoušci mu přezdívali „Coppi z polí“.
Poté, co skončila Dufraisseova éra, zažil sport strhující rivalitu mezi Italem Renatem Longem a Němcem Rolfem Wolfshohlem. V Ženevě 1959 se ti dva o titul prali do poslední chvíle. Nakonec byl šťastnější dlouhonohý Ital. Němec ale odpověděl dvě zlatými v následujících dvou letech, ačkoliv nad jeho prvenstvím v Hanoveru 1961 ležel stín.
Cyklokros zaháněl zimní nudu
Když UCI prováděla inspekci trati před startem, zhrozili se její zástupci nad její podobou – vždyť byla postavena na tělo Němci, který byl silný v technice, ale často prohrával s Longem v běžeckých pasážích a nebo když bylo na trati příliš kopců. Malá domů, ne? Federace si vyžádala navýšení obtížnosti. Ale vlastně to žádnou roli nehrálo. Wolfshohl byl v takové formě, že všem ujel. Pro zlato pospíchal většinu závodu o samotě.
Němec pak vyhrál už jen jednou, ale ne proto, že by ztratil cokoliv ze svého umu, ale protože se rozhodl koncentrovat na silniční cyklistiku a krosy v zimě bral jen jako přípravu. Což je vlastně paralela k tomu, jak to vypadá dnes. Hvězdy od Štybara (který ale letos v terénu absentoval zcela), přes Van der Poela, Van Aerta nebo Pidcocka to tak dělají i dnes.
Tenkrát silničáři cyklokros využívali jako trénink a aby se v zimě nenudili. Mnozí z těch, co směřovali formu na červenec a Tour de France, tehdy trávili čas na silnicích jihu Francie, ale někteří slavní na terén nezanevřeli. Lucemburský vrchař Charly Gaul, dvakrát celkově vítězný na Giru, se proháněl po bahnitých lukách stejně jako Raphaël Géminiani, vítěz sedmi etap Staré dámy.
V terénu závodil i Bernard Hinault
Francouzská tradice spojování letní silnice se zimním krosem je tak zakořeněná, že pětinásobný šampion Tour Bernard Hinault v zimě závodil doma v Bretani. Podobně Marc Madiot, dnes manažer týmu Groupama-FDJ. V letech nedávno minulých Francii na mistrovství světa reprezentovali John Gadret nebo Clément Venturini, první bývalý, druhý stále aktivní silničář z kategorie World Tour.
Jestliže UCI tak dlouho otálela s institucionalizací mužského cyklokrosu (vždyť první silniční mistr světa byl vyhlášen už roku 1927), pak ještě laxnější byla s kategorií žen. Teprve v roce 2000 v Nizozemsku se uděloval první světový titul v elitní dámské kategorii. Získala jej Němka Hanka Kupfernagelová, a pak ještě třikrát.
Po valnou část svých dějin byl cyklokros evropskou záležitostí. Pořadatelství světových šampionátů cirkulovalo mezi několika málo zeměmi (pětkrát i v Československu nebo Česku a pošesté za dva roky v Táboře). Proto Louisville v Kentucky 2013 bylo takovým milníkem pro sport, jehož globální šíření trvá celou dekádu.
Světové poháry na americkém kontinentu, které obvykle zahajují cyklokrosovou sezonu, už jsou pár let tradicí. Ale mistrovství světa je emblémem sportu. Šampionáty jsou Tour de France cyklokrosu, vrcholem disciplíny. Tento víkend se bitva o duhu vrací po devíti letech do USA. Stát Arkansas a Fayetteville budou středem cyklokrosového vesmíru, který se – jak to teď vypadá – taky může rozpínat donekonečna.
