Tisíc kilometrů jako absolutní minimum během letních prázdnin. A k tomu pravidelné výlety s rodinou. Herec Jan Potměšil je už dvaadvacet let po úrazu páteře částečně ochrnutý. Na sport však nezanevřel. A zejména jízda na handbiku představuje skvělý způsob, jímž pětapadesátiletý rodák z Prahy udržuje fyzickou kondici.
Po sametové revoluci, které se aktivně účastnil během listopadových demonstrací, utrpěl v prvních prosincových dnech vážná zranění při autonehodě. Po dlouhé léčbě se vrátil do života. Kulturního i sportovního.
„Cyklistika je úžasná posilovna nejen na ruce, ale i na zádové svaly, což se mi hodí. A výborně se u toho čistí hlava,“ říká Jan Potměšil v rozhovoru pro WeLoveCycling.
Jezdíte na handbiku i na podzim a v zimě, když se ochladí?
Je to trošku složitější. Vzhledem k těžišti se nedá s adaptérem jezdit, když to začne klouzat. Ale hlavně v září začínám hrát, učit a času rapidně ubývá. Takže jde hlavně o záležitost vyplňující volný čas od jara do podzimu.
Jak často usedáte na handbike?
Méně, než bych chtěl. Kdysi jsem v sezoně jezdil skoro denně, bral jsem si ho i na venčení psů. Teď je to spíš záležitost prázdnin a volných víkendů mimo Prahu, ale občas si udělám okruh i v Hodkovičkách, kde bydlíme. Když potřebuji rychlou rozcvičku, jedu třeba jen 10 kilometrů. Pokud jedeme s rodinou na výlet, vydáme se klidně na 30 až 40 kilometrů. Záleží na terénu.
Kolik tedy zvládnete během roku kilometrů?
Ročně nevím, ale v posledních letech se snažím, aby to bylo jen během prázdnin tak 1000 kilometrů. Statistiku dalších měsíců si nevedu.
Kde se nejčastěji na handbiku pohybujete?
Moje nejoblíbenější trasy vedou kolem Tábora v jižních Čechách, kde máme chalupu. Z chalupy do Bechyně a zpátky je to kolem 40 kilometrů, navíc pro handbike ne úplně jednoduchým terénem. To jsem jedno léto jezdil téměř denně. Často jezdíme s kamarády kolem Třeboně, kde je naopak terén ideální, tam mám rád každou trasu.
Snažíte se vybírat spíše trasy, které mají minimální převýšení?
Handbike jsem si s sebou každý rok brával i na dovolené do Chorvatska na Pelješac. Tam jsem každý den jezdil horskou etapu s opravdu velkým převýšením. To mě bavilo. Rád se vracím na stejné trasy. Mohu si tam porovnávat, jak na to jsem. A mám radost, když udělám pokrok a cesta mi připadá snazší než minule.
Je to složité převážet handbike?
Mám handbike Meyera Speedy, což je vlastně přídavný adaptér k vozíku, takže ho mám pořád v kufru auta. Má jednoduché upínání k vozíku a je lehký. Jízda s adaptérem se samozřejmě nedá srovnat s jízdou v závodním handbiku, to je úplně jiný požitek, ale je to mnohem větší předmět, nedá se dát do normálního auta a člověk musí vždycky dojet zpátky k místu, kde nechal vozík. V závodním handbiku máte těžiště hodně nízko a ujedete na jeden zátah mnohem víc kilometrů. Jsem vždy rád, když si ho můžu někde půjčit a projet se.
Kdy jste si vlastně první handbike pořídil?
Měl jsem ho velmi brzy po úrazu, tehdy ho vyráběli nějací kluci na koleně. Byl strašně těžký, ale sjezdil jsem na něm s rodiči celou Šumavu, používal jsem ho spoustu let.
Handbike je mnohem nižší než kolo. Nebojíte se jezdit sám?
Nebojím. Rodina mě vybavila spoustou reflexních oblečků, oranžovou helmou a nikdy nevyjíždím bez blikačky.
Zažil jste nějaké nepříjemné situace?
Několik, ale jedna z nich se s odstupem času jeví dost komicky. Kdysi jsem venčil psy na chalupě v lese u rybníčku, na místě dost vzdáleném od civilizace. Naklonil jsem se do boku, abych sebral ze země klacek, hodil ho psovi a s vozíkem i kolem jsem bokem žuchnul na zem. Naštěstí jsem se neskutálel do vody. Nebylo koho přivolat. Nezbývalo tedy, než se z toho nějak vleže vymotat, všechno rozpojit, znovu nasednou na vozík a adaptér opět připnout.
Věnujete se kromě udržování kondice na handbiku pravidelně i jinému sportu?
Miluji lyžování, kdysi jsem slušně plaval, se synem občas jdeme do posilovny. Akorát toho času, kdyby bylo víc!
Působíte v Divadle v Celetné. Na co byste pozval čtenáře našeho portálu?
Určitě na představení FC Rudý lev Patricka Marbera, kde se spojily moje dvě vášně – divadlo a fotbal. Chodil jsem totiž na fotbalovou základku v Botičské a hrál za Slavoj Vyšehrad. Druhým představením je Růže pro Algernon, kterou hraji déle než 25 let. Nevynechejte ani naši Klubovnu v Jindřišské ulici v Praze, kde doporučuji představení Kytice a Audience.
