Nenápadný, ale hodně palčivý problém spustila pandemie koronaviru. Byť jsou jisté následky vidět už nyní, ty nejdramatičtější doženou společnost zhruba za deset let. O co jde? Děti během opakovaných lockdownů přestaly sportovat. Omezování aktivit kroužků pro nejmenší a sportovních oddílů všichni zaznamenali. Problém je, že podle dat se třicet procent dětí po obnovení činnosti daných subjektů ke sportu nevrátilo!
Co je příčinou nezájmu dětí o návrat k pohybové aktivitě? Lze je přetáhnout od počítačů zpět na sportoviště? A jak rodinné ratolesti nejlépe motivovat? Situaci rozebírá Vojtěch Hačecký, fyziolog z Centra sportovní medicíny.
„Děti získaly během domácí výuky zcela jiné návyky. Seděly u počítačů i v době, kterou normálně trávily ve třídách a se spolužáky, takže přišly o základní pohybové návky. A začaly pařit hry. Protože najednou mohly přestávku i každou volnou chvilku využít k hraní. Vítězem pandemie tak je sice sport, ale bohužel e-sport.
Cyklistika zažívá renesanci
Oddíly, zájmové spolky i kroužky při školách zaznamenávají v přítomností na trénincích obrovský odliv. Nejvíce trpí vnitřní sporty, protože byly zavřené delší dobu. Venkovní aktivity mají pozici lepší.
Jeden z mála sportů, který paradoxně z pandemie těží je cyklistika. Zažívá obrovskou renesanci a pokud situaci správně uchopí kluby i trenéři, může z toho do budoucna těžit. Měla a má totiž obrovskou výhodu v možnosti provozování prakticky bez omezení.
V součtu došlo k odlivu přibližně třiceti procent dětí, které už se k pohybovým aktivitám nevrátily, což je hodně dramatické číslo.
Nejkritičtější situace je v ročnících, kdy jsou děti kolem puberty. V práci s počítačem jsou velice zdatné. A k tomu se přidává vzdor, proč dělat něco, co není povinné.
Trenéři či učitelé se snažili dělat fyzické tréninky, sestavovat plány a posílat je dětem. Jenže problém u dětí je, že si chtějí hrát. Když je nezaujmete, logicky odmítají plnit úkoly.
Na černou díru dojde za deset let
V profesionálním sportu na tuhle černou díru způsobenou lockdownem narazíme přibližně za deset let až současní vrcholoví sportovci budou končit kariéry a jejich místa budou zaujímat zástupci „covidové“ generace, která neměla kde trénovat. Slabou útěchou je fakt, že půjde o problém celosvětový.
Důsledkem odlivu dětí od sportu pochopitelně nebude jen ohrožený „medailový výlov“ na velkých sportovních akcích, ale i zhoršení zdraví v populaci. Pokud třicet procent generace ztratí zájem o pohybovou aktivitu, jde pochopitelně o obrovský problém i z hlediska zdravotního.
Relativně dobrou zprávou je, že situace už o moc horší nebude. V kolektivech už došlo k tak velké selekci, že k dalšímu odlivu by docházet nemělo. Ovšem špatnou zprávou je, že u některých ročníků děti s jistými sporty ani nezačaly. Protože pokud se s třeba s hokejem nezačne v rozmezí šesti sedmi let, má dítě do budoucnosti obrovský výpadek. Zejména z hlediska techniky. Hokej mi přitom posloužil jen jako příklad. Podobně tíživá situace je v plavání i dalších sportech.
Táta a máma na gauči? Špatná motivace
Názorů, jak situaci zvrátit, je hodně. Ale zaručený recept nemá nikdo. Základem je rodinné prostředí. Děti jsou v normálně fungující společnosti zvyklé kopírovat rodiče a jejich chování.
Pokud uvidí tátu i mámu rozvalené na gauči, motivaci jim to nepřidá. Jestliže před sebou budou mít sportující rodiče, půjde o první stimul. Ideálním případem je pochopitelně rodina sportující pohromadě. Primární podnět k pohybové aktivitě u dětí musí vzejít od rodiny.
Jen hrstka dětí si sama od sebe řekne, že se chce věnovat konkrétnímu sportu. Spíše volí na základě možností, které vidí.
Současně není vhodné děti k něčemu nutit. Pohybová aktivita by je měla bavit. Snažte se je směřovat, dopřejte jim čas.
Jde pochopitelně o zkoušku i pro trenéry. Jejich přístup, umění motivace. Protože není tajemství, že po lockdownech nemají děti stejnou startovní čáru. Některé děti tréninkové plány plnily svědomitě, jiné částečně a další vůbec.
Ovšem učitelé či trenéři by neměli děti trestat. Nebo se zaměřit jen na ty, které jsou dobře nachystané. Nekřičte, nekritizujte, neselektujte. Povzbuzujte. Komunikujte. Snažte se nadchnout a zapálit oheň pro sport i v těch, které se musely k návratu přemlouvat. Zejména v těch. A hlavně dětem dopřejte radost z pohybu, radost ze hry.“
Vojtěch Hačecký, sportovní fyziolog z Centra sportovní medicíny, specializující se na individuální tréninkové programy. Vicemistr světa v dráhové cyklistice, který část cyklistické kariéry prožil v zahraničí. Nejprve čtyři roky s Centrem sportovní medicíny spolupracoval v pozici závodníka, který se sám trénuje. A poslední dva roky je součástí lékařského týmu pečujícího o olympijské medailisty, ale i prosté hobby sportovce.