Kolo je jedna z nejzelenějších aktivit, kterou můžeme provozovat. Při dosažení historického maxima emisí z dopravy, milionech zbytečných cest denně a blížící se klimatické krizi, je cyklistika možná nejlepším řešením. Jenomže… ta profesionální zase tak zelená není.
V tomto sportu cestují tisíce lidí po světě. Giro příští rok odstartuje v Budapešti a za čtyři dny už bude na Sicílii a závody jsou víc než kdy dřív ovlivňovány klimatickou změnou. Jako třeba letos ty v Belgii.
Pětidenní etapák Kolem Valonska na konci července byl trochu jiný než obvykle. Letošní povodně na jihu země vytvořily historické rekordy, ve městě Jalhay spadl za 48 hodin trojnásobek průměrného měsíčního úhrnu. Všech 200 tisíc obyvatel Lutychu ležícího nad řekou Másou se muselo evakuovat a vláda mluvila o jedné z nejhorších přírodních katastrof, jaké země pamatuje. A Louis Vervaeke spolu s Kennethem Vanbilsenem, dva účastníci závodu, zamířili na start z domova zaplaveného vodou.
Závod se málem neuskutečnil, protože uvažovat narychlo o přeložení trasy nebylo možné. Tak flexibilní úřady ani v Belgii nemají, takže na rozhodnutí měli pořadatelé dva dny. Nakonec odstartovali z Zolderu, tedy z Vlámska, které Valoni moc nemusejí. Ale odstartovali!
Belgie však nebyla výjimkou. Giro závodí ve sněhu, na Tour prší a navzdory červenci je chladno, španělská Vuelta je teplotami pekelnější než peklo. Klima se mění, měnit bude a my lidé jsme jen diváci nové reality. Ale taky spouštěč problému.
Laviny při Tour de France
Pařížskou dohodou z roku 2015 se země zavázaly, že nárůst teploty nepřekročí hranici 2 °C oproti hodnotám před průmyslovou revolucí. Nedávná konference OSN v Glasgowě tuto hodnotu ještě o půl stupně snížila, protože při zachování současného stavu by se planeta do konce století oteplila o 2,5 až 5 stupňů. A čím bude tepleji, tím horší dopady budou. I na cyklistiku.
Vedle zimních sportů není žádný další sport, který přímo čelí těm nejhorším dopadům klimatu. Pamatujete lavinu bahna a sněhu, která předloni zastavila etapu do Tignes? Jak se Tim Declerq loni na sociálních sítích pochlubil fotografií svých zad dobitých kroupami při závodě Critérium du Dauphiné? A jak se na mistrovství světa v Yorskhiru závodilo v potopě?
Možná nemůžeme zatopený dům jedné belgické rodiny přisuzovat low-costovému letu z Prahy do Londýna, ale asi se dá odhadnout globální dopad profesionální cyklistiky (lety, doprovodná auta a jejich spotřebu). Možná její emise blednou ve srovnání s průmyslovými emisemi, nicméně jsou součástí balíčku, který planetu ohřívá. A to se musí řešit.
Australská apokalypsa
Začněme u Austrálie, která obvykle ve svém astronomickém létě zahajuje závodní sezonu. A která loni předvedla dojemné obrazy, jak se barevný had cyklistů při tamní Tour Down Under vinul spálenou krajinou. Ekologická katastrofa jako z filmu o apokalypse. Tehdy možná sportovní svět začal přemýšlet.
Australský závod kategorie World Tour se pořádá pro muže i ženy a pokud se má na druhou stranu zeměkoule přepravit většinově evropský peloton, pak jsou emise logicky podstatnější než na běžný závod na starém kontinentu.
Byť je TDU daleko, pořád jde jen o šestidenní závod. Takže si teď vezměte Tour de France, co trvá tři týdny a objede celou Francii. A zamyslete se nad daty společností, která se zabývají kalkulací uhlíkové stopy. Odhadovaný „otisk“ ročníku 2013 činil 341 tisíc tun CO2 (což je ale stále jen šestina nebo sedmina otisku olympijských her).
Studie kolem startu Tour v Londýně 2007 spočítala, že energie vyvinutá jen pro příjezd účastníků závodu by vystačila na pohon londýnského metro na čtyři roky. Vzduchem se do Británie dopravilo 59 procent z nich a kdyby všichni letěli z Prahy, je průměrná produkce CO2 na této trase 134 kg na osobu.
Pořadatelská skupina ASO však proklamuje zelené smýšlení, 85 procent vozů z flotily Škoda, která Tour de France převáží, používá alternativní paliva (do roku 2024, kdy se v Paříži koná olympiáda, to má být 100 %) a ze všech 160 alegorických vozů reklamní karavany zmizely plastové obaly.
Kolik CO2 vyprodukuje profitým?
A teď druhá strana barikády. Tým Deceuninck-Quick Step, za který závodí i Zdeněk Štybar, si nechal v roce 2019 spočítat svou uhlíkovou stopu, aby o dopadu cyklistiky informoval své závodníky, personál i sponzory. A čísla byla úchvatná, leč zarážející.
V daném roce využil tým 27 tisíc bidonů, 750 dresů, 2500 čepiček, 180 přileb, 12,5 tisíce gelů nebo 280 kol. Střízlivý odhad odborníků tak říká, že belgický tým za rok vyprodukuje 1280 tun CO2, z toho 90 procent jen na cestování.
Stáj se sice zapojila do projektu obnovy lesa na svazích hory Mont Ventoux, ale pokud by chtěla svou cyklistickou uhlíkovou stopu odčinit, musela by zalesnit plochu rovnající se 3000 fotbalových hřišť. Pokud bychom pokračovali s leteckou analogií, rovnal by se otisk Quick-Stepu 1280 zpátečním letenkám na trase Brusel-New York. Takže už začínáte chápat, jak „zelená“ profesionální cyklistika je?
Nejhlasitější výtky by však neměly směřovat k samotným závodníkům, ale spíše k divákům. Společnost CO2logic provedla audit Velké ceny Belgie F1 ve Spa, který možná překvapivě zjistil, že ne samotný cirkus, který převáží monoposty a jezdce po celém světa, ale obecenstvo je vinno největším podílem emisí. Prý až za 95 procent hloubky uhlíkové stopy. A závod jako Tour de France nebude pravděpodobně jiný.
Nejbohatší tým platí petrochemický gigant
Dopad profesionální cyklistiky je možná relativně malý, ale dopad jejích sponzorů je obří. Řada z nich je financována státními investičními fondy, které stojí primárně na fosilních palivech. A tým s největším rozpočtem Ineos je třetí největší globální výrobce petrochemických produktů.
Profesionální cyklistika sice představuje jen zlomek v globálním objemu emisí a snahy o zlepšení jsou zjevné, přesto se toho dá udělat víc. Mnohem víc.
Goethe tvrdil, že když si každý zamete před vlastním prahem, bude celá planeta čistá. A to stejné platí pro cyklistiku – když se bude každý starat o své emise, pak se problém s ohříváním planety a z toho plynoucími těžkostmi vyřeší.
